Otázka
Odpověď
Deprese
4.12.2001 9:31:20 Jarmila, bříško 9.měsíc
Dobrý den,
chtěla bych Vás poprosit o radu, nebo o názor na můj momentální stav. Po roce snažení jsem s pomocí lékařů otěhotněla, těhotenství jsem si s manželem šťastně užívala, až do 8.měsíce, kdy jsem už musela zůstat z práce doma. Už první den jsem zjistila, že je problém, že nevydržím být sama doma. Začala jsem soustavně brečet, přestala jíst, začaly každedenní průjmy a zvracení a ostatní psychické problémy. Začala jsem přemýšlet o tom, že mi vlastně ten každodenní kolotoč chození do práce vyhovoval, že jsem vlastně byla spokojená, jestli vlastně to miminko vůbec chci mít, že takhle už to teď bude několik let a já budu doma každý den, celý den sama s dítětem. Ztratila jsem zájem cokoli na miminko připravovat, když vidím někde na ulici malé děti, už se neusmívám jako dřív, ale rozčilí mě jejich křik apod.
Myslíte, že to může být otázka hormonů, anebo že jsem opravdu neodhadla situaci a až pozdě si uvědomila, že třeba vlastně ani děti mít nechci a nebude ze mě ta správná mamina?
Je mi 28 let, mám skvělého manžela, děti (mé sestry a mých źnámých) jsem vždycky zbožňovala a myslím, že i já jsem u nich byla oblíbená teta.
I teď, když píšu, mám slzy na krajíčku a cítím se strašně nešťastná. Co se to tedy najednou stalo?
Děkuju za odpověď
Jarmila
chtěla bych Vás poprosit o radu, nebo o názor na můj momentální stav. Po roce snažení jsem s pomocí lékařů otěhotněla, těhotenství jsem si s manželem šťastně užívala, až do 8.měsíce, kdy jsem už musela zůstat z práce doma. Už první den jsem zjistila, že je problém, že nevydržím být sama doma. Začala jsem soustavně brečet, přestala jíst, začaly každedenní průjmy a zvracení a ostatní psychické problémy. Začala jsem přemýšlet o tom, že mi vlastně ten každodenní kolotoč chození do práce vyhovoval, že jsem vlastně byla spokojená, jestli vlastně to miminko vůbec chci mít, že takhle už to teď bude několik let a já budu doma každý den, celý den sama s dítětem. Ztratila jsem zájem cokoli na miminko připravovat, když vidím někde na ulici malé děti, už se neusmívám jako dřív, ale rozčilí mě jejich křik apod.
Myslíte, že to může být otázka hormonů, anebo že jsem opravdu neodhadla situaci a až pozdě si uvědomila, že třeba vlastně ani děti mít nechci a nebude ze mě ta správná mamina?
Je mi 28 let, mám skvělého manžela, děti (mé sestry a mých źnámých) jsem vždycky zbožňovala a myslím, že i já jsem u nich byla oblíbená teta.
I teď, když píšu, mám slzy na krajíčku a cítím se strašně nešťastná. Co se to tedy najednou stalo?
Děkuju za odpověď
Jarmila
V její náručí
