Otázka
Odpověď
Re: Trestání
18.12.2001 23:18:44 Silvie Nedvědová
Dobrý den,
v tomto věku nejde ani tak nejde o trestání, spíš o poskytování informací o tom, co je žádoucí a nežádoucí chování.
Dítě neví, že hrabat se v květináči je špatně, dokud mu to někdo neřekne. Pochopení pokynu může dítěti pěkně zkomplikovat třeba to, že mohlo vidět kohokoli z blízkých dospělých, jak se v květináči s úsměvem „hrabe“ při přesazování kytiček a jen to chtělo udělat jako on.
Dítě se učí tím, že napodobuje činnost dospělých, přestože zpočátku může napodobovat jen „vnější“ projev, třeba určité prvky nějaké činnosti, a smysl situace mu zatím uniká. Jedna z mých dcer, když jí byly dva roky, srolovala v pokoji koberec, přinesla si kyblík s mopem, a smetáček a lopatku, chodila po místnosti, tvářila se velmi zaneprázdněně a říkala „já jsem maminka“…
Zrovna tak zpočátku neví, že by nemělo prskat jídlo, které mu nechutná, a prostě se té nepříjemnosti chce zbavit…
Takže, když ho někdo plácne, aby ho od něčeho odradil, je to vlastně informace o tom, co nedělat.
A ta se dá poskytnout i jinak. Třeba odtáhnout ruku a říci zřetelně a výrazně „nene“, zjednodušeně vysvětlit, ukázat, jak se pěkně jí, případně to vzít tak, že toto jídlo třeba opravdu nebude patřit mezi oblíbené, ale možná je horké…
Když se to dělá u nežádoucích věcí pokaždé podobně, dítě časem pochopí, co to znamená. Někdy pak můžete vidět legrační situaci, dítě chce něco udělat, ale už tuší, že by se to dospělým třeba nelíbilo, a samo si říká „nene“, ale přesto má někdy tendenci „akci“ dokončit.
To usměrňování plácnutím může samozřejmě také fungovat, pokud se pravidelně opakuje v určitých situacích, a dítě se učí, že něco nemá dělat, a pokud se bojí plácnutí, pravděpodobně se to naučí i dost rychle, ale je tak trochu jako laboratorní zvířátko, které se učí neběhat do některých cestiček bludiště, protože tam dostalo opakovaně elektrickou ránu.
A také se bohužel učí, že bolest přichází od těch nejbližších osob…
A možná stojí za úvahu, co je větší škoda, poprskaný ubrus, hlína na oblečení… anebo škoda, kterou lze někdy snadno a trvale způsobit lidské bytosti neuváženými tresty a nepřiměřenými požadavky bez znalosti vývojových možností dětí…
Rodič samozřejmě není robot a občas se lekne nebo zakřičí, protože je zaskočen něčím, co dítě udělalo, může být unaven… Občasné plácnutí se přihodí a není to nic strašného, v některých anketách by děti dokonce raději volily mírný tělesný trest než např. kázání a výčitky.
Ale jako pravidelný výchovný prostředek to je spíš jeden z těch méně vhodných. Pravda, nestojí to moc přemýšlení…
Vhodnější a účinnější, chcete-li dítě naučit nejen, co se nemá, ale spíš mu ukázat, nasměrovat ho, co ano, co je pěkné, příjemné, správné, zdvořilé… je pochválit dítě vždy, když něco takového dělá, usmát se na ně, pohladit je, říci, to se ti povedlo, to mi udělalo radost. A někdy ho také informovat o věcech, které považujete za žádoucí: to je pěkné, když…, je příjemné, když… mám ráda když…
Děti bývají velmi citlivé i na neverbálně vyjádřené projevy emocí, a snadněji si pamatují situace spojené s nějakým citovým zážitkem, takže, když je něco příjemné, radostné, veselé… nebo to takovou odezvu vyvolá, budou mít tendenci to opakovat… Budete-li smutná, rozrušená, rozzlobená… vyvolá to patrně u dítěte potřebu takovým situacím se vyhnout. Toto neplatí např. u dětí, které nemají naplněnou přirozenou potřebu pozornosti, kontaktu, od blízkých osob, a, je to i dokázáno, i negativní pozornost, tedy určitá míra potrestání, může být v takových případech více přijatelná, než vůbec žádná pozornost, tedy lhostejnost, nevnímání…
Doporučit Vám mohu např. starší, ale zajímavou a čtivou knihu Cesta životem od Pavla Říčana, knihy pana prof. Matějčka, některou učebnici vývojové psychologie, např. od J. Langmeiera a D. Krejčířové z naklad. Grada, knihu Osm věků člověka od Erika Eriksona, knihu Rodina a jak v ní zůstat naživu...
Přeju hodně tvořivosti při výchově a radosti se synkem
Mgr. Silvie Nedvědová
v tomto věku nejde ani tak nejde o trestání, spíš o poskytování informací o tom, co je žádoucí a nežádoucí chování.
Dítě neví, že hrabat se v květináči je špatně, dokud mu to někdo neřekne. Pochopení pokynu může dítěti pěkně zkomplikovat třeba to, že mohlo vidět kohokoli z blízkých dospělých, jak se v květináči s úsměvem „hrabe“ při přesazování kytiček a jen to chtělo udělat jako on.
Dítě se učí tím, že napodobuje činnost dospělých, přestože zpočátku může napodobovat jen „vnější“ projev, třeba určité prvky nějaké činnosti, a smysl situace mu zatím uniká. Jedna z mých dcer, když jí byly dva roky, srolovala v pokoji koberec, přinesla si kyblík s mopem, a smetáček a lopatku, chodila po místnosti, tvářila se velmi zaneprázdněně a říkala „já jsem maminka“…
Zrovna tak zpočátku neví, že by nemělo prskat jídlo, které mu nechutná, a prostě se té nepříjemnosti chce zbavit…
Takže, když ho někdo plácne, aby ho od něčeho odradil, je to vlastně informace o tom, co nedělat.
A ta se dá poskytnout i jinak. Třeba odtáhnout ruku a říci zřetelně a výrazně „nene“, zjednodušeně vysvětlit, ukázat, jak se pěkně jí, případně to vzít tak, že toto jídlo třeba opravdu nebude patřit mezi oblíbené, ale možná je horké…
Když se to dělá u nežádoucích věcí pokaždé podobně, dítě časem pochopí, co to znamená. Někdy pak můžete vidět legrační situaci, dítě chce něco udělat, ale už tuší, že by se to dospělým třeba nelíbilo, a samo si říká „nene“, ale přesto má někdy tendenci „akci“ dokončit.
To usměrňování plácnutím může samozřejmě také fungovat, pokud se pravidelně opakuje v určitých situacích, a dítě se učí, že něco nemá dělat, a pokud se bojí plácnutí, pravděpodobně se to naučí i dost rychle, ale je tak trochu jako laboratorní zvířátko, které se učí neběhat do některých cestiček bludiště, protože tam dostalo opakovaně elektrickou ránu.
A také se bohužel učí, že bolest přichází od těch nejbližších osob…
A možná stojí za úvahu, co je větší škoda, poprskaný ubrus, hlína na oblečení… anebo škoda, kterou lze někdy snadno a trvale způsobit lidské bytosti neuváženými tresty a nepřiměřenými požadavky bez znalosti vývojových možností dětí…
Rodič samozřejmě není robot a občas se lekne nebo zakřičí, protože je zaskočen něčím, co dítě udělalo, může být unaven… Občasné plácnutí se přihodí a není to nic strašného, v některých anketách by děti dokonce raději volily mírný tělesný trest než např. kázání a výčitky.
Ale jako pravidelný výchovný prostředek to je spíš jeden z těch méně vhodných. Pravda, nestojí to moc přemýšlení…
Vhodnější a účinnější, chcete-li dítě naučit nejen, co se nemá, ale spíš mu ukázat, nasměrovat ho, co ano, co je pěkné, příjemné, správné, zdvořilé… je pochválit dítě vždy, když něco takového dělá, usmát se na ně, pohladit je, říci, to se ti povedlo, to mi udělalo radost. A někdy ho také informovat o věcech, které považujete za žádoucí: to je pěkné, když…, je příjemné, když… mám ráda když…
Děti bývají velmi citlivé i na neverbálně vyjádřené projevy emocí, a snadněji si pamatují situace spojené s nějakým citovým zážitkem, takže, když je něco příjemné, radostné, veselé… nebo to takovou odezvu vyvolá, budou mít tendenci to opakovat… Budete-li smutná, rozrušená, rozzlobená… vyvolá to patrně u dítěte potřebu takovým situacím se vyhnout. Toto neplatí např. u dětí, které nemají naplněnou přirozenou potřebu pozornosti, kontaktu, od blízkých osob, a, je to i dokázáno, i negativní pozornost, tedy určitá míra potrestání, může být v takových případech více přijatelná, než vůbec žádná pozornost, tedy lhostejnost, nevnímání…
Doporučit Vám mohu např. starší, ale zajímavou a čtivou knihu Cesta životem od Pavla Říčana, knihy pana prof. Matějčka, některou učebnici vývojové psychologie, např. od J. Langmeiera a D. Krejčířové z naklad. Grada, knihu Osm věků člověka od Erika Eriksona, knihu Rodina a jak v ní zůstat naživu...
Přeju hodně tvořivosti při výchově a radosti se synkem
Mgr. Silvie Nedvědová