Re: Syn se bojí

Dobrý den Aleno,
se školou to tak nemusí být, děti rostou, mění se, dozrávají…
Ale když Vás to napadlo, možná je v rodině někdo, kdo je také spíš jemný a citlivý, a měl se školou takové zkušenosti? Tak to někdy bývá, že dítě má svou citlivost „po někom“. A ten, protože si umí docela dobře představit, jak se dítě asi cítí, a pokud se sám se svou povahou naučil zacházet, byl schopen ji přijmout…, může být schopný dítěti pomoci.
Děti, které jsou velmi hodné a poslušné, se také mohou v určitém období cítit ztracené, nevědět, co dělat, nedůvěřovat tomu, že kdyby dělaly, jen tak, co je napadne, mohlo by to být v pořádku…, ve chvíli, kdy ta dospělá osoba, která pro ně ztělesňuje normy, je měřítkem toho, co je dobré a špatné, a ony jsou zvyklé ji poslouchat, jim najednou zmizí...
Protože cílem v dospělosti je, aby člověk byl schopen se samostatně rozhodovat v mnoha situacích, a důvěřoval svému hodnocení situací, je myslím na místě samostatnost v rozhodování a pocit vlastní kompetence u dítěte podporovat. Tyto hodné, jemné a chytré děti mohou někdy vnímat každou chybu, případně zamračení dospělého, jako něco velmi závažného, jako tragédii, a to je může velmi zúskostnovat a blokovat v mnoha aktivitách.
Je tedy třeba je pozvolna naučit, že není možné nedělat žádné chyby.
Pokusit se dětem srozumitelně vysvětlit, že jsou chyby, a těch je v dětském věku většina, které jen znamenají, že dítě něco neví, neumí… ty jsou „v pořádku“, dítě je v pořádku, a je tady na místě učit a vysvětlovat, ne trestat.
Tedy budovat sebedůvěru dítěte a jeho realistické vnímání lidských (i vlastních) možností.
Tyto děti mohou být ale také úzkostnější v důsledku toho, že si uvědomují mnoho věcí, vstřebají mnoho informací… a správně vědí, že svět je velmi složitý, a samy na to nestačí. Ale, protože jsou děti, a přeci jen neobsáhnou všechny souvislosti, kladou na sebe příliš velké nároky, neuvědomují si, že v tomto věku na to ještě samy ani stačit nemusí, že je rodiče podpoří, pomůžou jim, poradí, a až na to budou muset samy stačit, tak, půjde-li všechno dobře, budou už velcí, a zvládnou to.
Někdy se ale stává, že, pokud si dítě začne víc věřit, začne se s rodiči více dohadovat, má, a prosazuje nápady, které se jim nemusí líbit, zkrátka, začne se projevovat, jako samostatnější osobnost, rodiče se toho obávají, hodnotí to jako zhoršení, a snaží se zase dítě „ukáznit“… Tady pak bývá spíš na místě, aby rodiče, někdy jeden z rodičů, přezkoumali přiměřenost svých nároků, nebo naopak, se vypořádali se svými nadměrnými obavami vyvolanými i normálními dětskými projevy…
V předškolním období se v průběhu vývoje také takové fáze zvýšené potřeby přítomnosti blízkého dospělého objevují zcela přirozeně, samozřejmě intenzita projevů se u různých dětí liší. Fixace na maminku by měla být později vystřídána identifikací s otcem nebo jinou mužskou osobou, což je usnadněno, mají-li rodiče dobrý vztah, a pokud je otec dostupný, tedy nejen, že není stále v práci, ale také je ochoten, těší ho trávit se synem svůj čas, případně spolu mohou sdílet nějakou aktivitu, sport, práci v dílně…
Píšete, že chlapec hlídá, kam jdete, kdy přijdete…, jste zaklí se s manželem takto domlouvat? Jestli ano, děti někdy jen napodobí, co vidí, ale třeba to trochu zveličí, přeženou…
Myslím, že je dobře, že synovy obavy neřešíte nijak drasticky, a vnímáte, že by mu to ubližovalo.
Zdá se mi, že může být, pro chlapce dost velký rozdíl v tom, zda jste vedle v místnosti, nebo na chodbě, nebo dokonce venku se smetím.
Když jdete se smetím, má „na starosti“ sestřičku? To by mohl být velmi zatěžující pocit zodpovědnosti…
Jsou nějaké situace, kdy „to jde“? Kdy Vás nehlídá, nebrečí…? Jaké, co se při nich děje? Zkuste je najít, a případně prodlužovat, rozvinout.
Jistějším a bezpečnějším, než různé „drastické“ postupy se mi zdá „postupné otužování“. Při tomto postupu je zapotřebí, naučit se jemně rozlišovat, a dělat velmi malé kroky. Tedy, napřed bude stačit, když chlapec zvládne, že budete vedle v místnosti... Zvládne to lépe, když bude v pokoji sám nebo když s ním bude sestřička… má tam být ticho nebo hrát hudba nebo to zatím zvládne jen, když se bude dívat na kreslenou pohádku… A jak to je, když jsou děti doma samy s manželem?… Jestli je to jiné. v čem je rozdíl?
Na chodbu do patra chodíte v jakém případě? Připomnělo mi to situaci, kdy jsme v našem starém bytě měli slabé pojistky, a stávalo se docela často, že vypadly a musela jsem je jít měnit, hlavně v zimě, odpoledne, kdy už je tma… to může být pro děti docela dramatická situace, a jistě je pro ně příjemnější, když necháte třeba otevřené dveře, aby na Vás viděly, mluvíte na ně…
Děti v tomto věku také mají velmi živou fantazii a trochu „pohádkové“, magické vnímání reality, mohou se tak bát třeba něčeho, co by dospělé v životě nenapadlo, zkuste si povídat nebo se jen zamyslet, čeho jste se bála, když jste byla malá, a manžel? A později na to třeba, až bude pohoda můžete zkusit zavést řeč i v přítomnosti dětí, třeba se něco dovíte…
Pozorujte obrázky, povídejte si o tom, co namaloval, co to znamená, ale nenuťte ho, dejte najevo zájem, a když nebude mít chut povídat, nechte to být…
Zkuste vymýšlet „nesmyslné“ pohádky, „byl jednou jeden…, každý řekne větu. Někdy je to „pustá legrace“, někdy se tam objeví, a odreaguje něco, čeho se děti bojí, ale někdy naopak, co si přejí…, a většinou není třeba to s dětmi nějak dále „rozebírat“.
Úzkostnost pomáhá „rozpouštět“ dostatek volných, veselých pohybových aktivit a hravých činností, u nichž není hodnocen výkon, nezáleží na něm.
Hodnotíte-li, co dítě udělalo, hodnoťte výsledek činnosti, ne dítě samotné, tedy, to se ti podařilo, to moc nevyšlo, a ne ty jsi šikovný, nebo TY JSI nešika, nemehlo…
S odpadky bych to třeba zkusila udělat tak, že s malým pytlem může synek pomoci, když jdete všichni ven, a Vy se staráte o sestřičku, a těžší věci bych nechala, až bude doma i manžel…
Nestěhovali jste se, nestalo se něco jiného, co by mohlo narušit pocit bezpečí…? I narození sourozence tak někdy může působit, ale jsou to jen nejasné pocity, a děti o tom neumějí mluvit.
Pokud by se situace nelepšila, spíš zhoršovala, navštivte odborníka, např. pedagogicko- psychologickou poradnu, psychoterapeuta.
Berte prosím můj dopis jako souhrn námětů, nápadů pro Vaše další úvahy, ne, jak nějaká striktní tvrzení a rady.
To vše samozřejmě platí, pokud je synův zdravotní stav v pořádku. Zvýšená úzkostnost se může objevovat jako doprovod některých tělesných onemocnění, případně po úrazech, přetrvávat i po uzdravení… Toto prosím případně konzultujte s dětským lékařem.
Omlouvám se za některé chyby, ale nejdou mi háčky.
Přeju hodně pohody
Mgr. Silvie Nedvědová