Dcerka po rozchodu rodičů

Dobrý den, naší dceři je 3,5 roku. Před dvěma měsíci jsem s dcerkou odešla bydlet k rodičům, protože vztah byl dlouhodbě nefunkční se začínajícími prvky DN, všem byla dcerka bohužel přítomna. Dcerka byla svěřena do péče mi, od prvního týdne tady se ji stýská po tatínkovi, což jsme vyřešili s přítelem tak, že si ji bere k sobě jak se dohodneme, výchova/hlídání je cca 70/30 - 60/40, ohledně výchovy se dohodneme navzájem, pokud možno si vycházíme vstříc, i když náš vztah nebyl dobrý, na dcerku nedáme ani jeden dopustit, a snažíme se oba dva. V její přítomnosti o tatínkovi špatně nemluvím, spíš naopak, když se třeba rozbije hračka, povím, tatínek to určitě spraví, tatínek je šikovný, nechci ji do ničeho zatahovat. Odchod byl iniciovaný z velké části z toho důvodu, že den před odchodem vztahoval vztek i na ni, kdy ve svém záchvatu zlosti, který nebyl ojedinělý, roztrhal a zničil její oblíbenou hračku před ní na kousíčky (ještě k tomu se řvaním - ne mluvením, ale řvaním, zvuky). Vím, že je dcerka "konzerva", tedy lpí na daných pořádcích a zběhnutém systému, nerada nové věci, tak i chápu, že když je u mě, že říká, jak moc se ji stýská po tatínkovi, že tu nechce být (hledám nové ubytování), že chce tatínka. Vím, že by byla nejradši, kdybychom byli spolu všichni, jednou byla nemocná, tak jsme byli u ní oba dva při probuzení a z tak spokojeného pohledu mě píchlo u srdíčka. Proč vlastně píšu... teď se má dcerka dnes vrátit zpět ke mně, ale bývalý přítel právě psal, že malá nechce zpět k mamince, že chce být u táty, tomu věřím, protože kdykoliv jsem s ejho rodinou, která nás doporvází na kroužek, tak chce jet s nima k tatínkovi. Jsem strašně smutná, jsem na ni hodná, věnuju se ji, nejsem určitě dokonalá maminka, ale snažím se být, u mě chodí do školky, když je u táty, nechodí, protože ten je momentálně nezaměstnaný, tak ty dny nemusí. Já chodím do práce, tak v ty dny chodí do školky (kterou moc nemusí, i když tam má kamarády). Opravdu mi je smutno, vidím, jak se ji stýská, a opravdu nevím, co jak dělat, tápu a ztrácím se v tom, kamarádky říkají, že se to poddá, ale možná se to poddalo u ostatních dětí, ale tohle je moje dcerka, chci ji ulehčit co budu moct, pomoct, je mi smutno, že mě odmítá. Vždy jsem se ji věnovala, vymýšlíme akce, přitom bývalý přítel za dobu soužití byl s ní jen snad třikrát čtyřikrát venku na procházce za 8 měsíců... Přemýšlela jsem, že bych se i vrátila, ale to nejde, nebylo by to bezpečné, přítel má k dcerce pěkný vztah, ale já bych dlouho asi nebyla v pořádku, ani psychicky, ani fyzicky. Paní v poradně pro DN říkala, že toto období trvá 6 měsíců, ale 6 měsíců je moc dlouho, a nechci, aby se malá trápila. I když se snažím co můžu, a podle mě si s dcerkou rozumíme, stále chybí táta, k mamince ne, a já se cítím jak ta nejhorší matka pod sluncem. Je na to nějaká rada? Byla bych ráda za odpověď, opravdu nevím, kde jinde se zeptat, moc děkuji.