Počínající vzteklounka

Dobrý den, mám dceru za dva měsíce jí budou 3 a před 5 měsíci přibyl syn. Dcera byla a je veselé povahy, vnímavá, šikovná. Zabaví se sama i ochotně přijímá hry (ala monte, waldorf), kreslí, tančí a ráda s manželem sportuje. Je hodně aktivní a energická. V únoru začala chodit do integrované školky v Německu. Sama je v pořádku, děti ve třídě (jsou zde děti od cca2,5 - 6 let) nemají na 2 výjimky extra viditelné vady.Je družná a děti ji velmi přijaly a do školky se těší. Projevy k bráškovi jsou láskyplné i žárlivé. Celkově myslím, že ho má ráda.Problém je v tom, že od doby, co nastoupila do školky se její chování docela změnilo, že snáze a rychleji vybouchne, když není po jejím (nejčastěji je to v souvislosti s vodou - ráda si s ní hraje, ale nesnese mokré triko, pravděpodobně období vzdoru nastoupilo.Snažíme se jí věnovat, ukázat jí její výjimečnost. Když začne "šílet", tak brečí, křičí, tříská věcmi a v poslední době se mě snažila uhodit. Zkoušela jsem vše, co říkají chytré knihy - obejmout, vždy ji říkám jak ji mám ráda, i když se tak chová, ale že prostě "NE",vysvětluji proč ne (příčina - následek), že se bojím, mluvím o emocích, dávám ji na výběr, když je to možné, zapojuji ji do činností, u kterých je "jako dospělá". Je fakt,že jakoby nechce špatné věci slyšet a když se zeptám, co se stalo, proč se tak chová, co jsem třeba udělala špatně, tak začne vykládat, jaký byl den, a co kde a kdy a jak viděla. Nakonec většinou ještě vybouchnu i já, protože celé snažení a trpělivost nikam nevede. Budu vděčná za jakýkoliv "vnější" poznatek či radu nebo všimnutí si něčeho, k čemu jsem slepá, protože jsem zainteresovanou osobou. Děkuji.