Otázka
Odpověď
Ponocování a jiné problémy
15.10.2013 1:41:38 Pavel
Máme dvě děti 16 kluk a 14 holka. Kluk je na gymplu, holka na ZŠ v osmičce. V poslední době se naučili chodit strašně pozdě spát (po půlnoci). Často je to o tom, že se do jedenácti, půl dvanácté učí (někdy kluk, často i dcera).
Kluk je aspoň zapálený pro školu, ale občas mu to nejde a hodně často něco potřebuje vysvětlit. Přesto měl na nižším stupni vyznamenání. Na prvním stupni byl integrován s ADDH, dysgrafií a dyslexií. Pak se to hodně zlepšilo, trochu mu to dodnes dělá potíže v matematice při rozsáhlých úpravách (čitelnost, pozornost), na nichž si matikáři zakládají.
Dcerka byla a je hodně často nemocná (20% obvykle, porucha imunity), stres se na tom zřejmě podepisuje. Je na hranici dyskalkulie (v poradně váhali, přesvědčilo je, když už měli sepsáno, že cca do 6. třídy měla problémy s pořadím měsíců, hodinami a počtem dnů v nich), ale naše nová škola stejně není vstřícná, rozhodně odmítá dávat IVP a dys* vždy znamená trojkaře nebo čtyřkaře. Tak jsme to po zkušenosti jiných raději se školou ani neřešili. Poradna sama pro dyskalkuliky nápravu neorganizovala, dámy v této oblasti moc odborně nepůsobily.
Dcera je docela výtvarně nadaná, silný nadprůměr, ráda tvoří, ale dost pomalu se učí. Přitom ale sní o medicíně, nebo veterině. Žel, učitelky ZUŠ ji čistě kvůli obtížné obživě odradili od výtvarné kariéry. Zapamatovat si několik obtížnějších jmen z dějepisu (Thurn, Slavata, ... Fabricius,... Fridrich... Jesenius) a omáčku k tomu je úkol na večer. Léta odmítala číst, chytlo jí to až před rokem, což se žel podepsalo na slabšímu porozumění a slovní zásobě. Extrémně špatná zkušenost s jedním učitelem a následný přestup jí odradil od učení (tehdy odešlo 16 dětí ze třídy), nicméně celé dětství, když jí někdo chtěl nějak "poučovat", tak se bránila, že nic poslouchat nebude, že jí to nezajímá.
Možná to byla reakce i na bratra stylizujícího se do intelektuála. Také to, že jsme se synem museli dělat desítky věcí v rámci IVP a náprav, věnovat se mu a ona byla z počátku tak krásně "funkční", nikdy jsme pak neměli dost času na nediagnostikované problémy v matematice, navíc manželka je stejná.
I nová škola se na druhém stupni prudce zhoršila, někteří do třídy propadli, loni měli 33 dětí, kázeň udržovali jen každodenními písemkami. Komunikace se školou, zvláště žáků je utahanými kantory téměř vždy považována za obtěžování, když jsme si jednou na něco oprávněně stěžovali (konzultovali jsme to anonymně s ČŠI), tak to třídní dceři otloukal příležitostně o hlavu řadu měsíců (třeba když ji zranil spolužák, bodl ji do prstu nůžkami, tak si vyslechly děti monolog, ve stylu: Co mi to děláš XX, teď si její tatínek určitě přijde stěžovat do školy. Raději jsem nereagoval.) Dcera má ze školy docela hrůzu, ale ještě větší z dalšího přechodu jinam. I proto, že přijímačky jsou blízko a přestup by znamenal (kvůli úrovni školy) zřejmě zhoršení. Takže horko těžko rve vyznamenání, kdysi víc kvůli nám, teď spíš kvůli sobě, aby mohla na školu, z níž by se jí nezavřely dveře pro její sny.
Výsledek je, že večery často vypadají tak, že půl večera něco vysvětluji (co nepochopili ve škole), jsem-li doma, zkouším, v půl dvanácté se pohádají a pak uspořádají o koupelnu, pak následuje ondulace, pleťový krém, pak se ještě třikrát pochoduje do kuchyně pro pití,... Pak se jeden z nich zasekne s mobilem na toaletě a druhý má dobrou výmluvu. A v půl jedné vylezou, že nemohou spát, protože... je bolí hlava, ruší je chrápání, je horko (nahoře), zima (dole), svítí auta, vzal si moc pozdě Ritalin, jsou nervózní ze školy, ... atd. Manželka kvůli apnoe odpadne většinou kolem 22.00, na sebe nemáme čas skoro nikdy.
Děcka mají společný pokoj, jsme v malém paneláku.
Kluk je aspoň zapálený pro školu, ale občas mu to nejde a hodně často něco potřebuje vysvětlit. Přesto měl na nižším stupni vyznamenání. Na prvním stupni byl integrován s ADDH, dysgrafií a dyslexií. Pak se to hodně zlepšilo, trochu mu to dodnes dělá potíže v matematice při rozsáhlých úpravách (čitelnost, pozornost), na nichž si matikáři zakládají.
Dcerka byla a je hodně často nemocná (20% obvykle, porucha imunity), stres se na tom zřejmě podepisuje. Je na hranici dyskalkulie (v poradně váhali, přesvědčilo je, když už měli sepsáno, že cca do 6. třídy měla problémy s pořadím měsíců, hodinami a počtem dnů v nich), ale naše nová škola stejně není vstřícná, rozhodně odmítá dávat IVP a dys* vždy znamená trojkaře nebo čtyřkaře. Tak jsme to po zkušenosti jiných raději se školou ani neřešili. Poradna sama pro dyskalkuliky nápravu neorganizovala, dámy v této oblasti moc odborně nepůsobily.
Dcera je docela výtvarně nadaná, silný nadprůměr, ráda tvoří, ale dost pomalu se učí. Přitom ale sní o medicíně, nebo veterině. Žel, učitelky ZUŠ ji čistě kvůli obtížné obživě odradili od výtvarné kariéry. Zapamatovat si několik obtížnějších jmen z dějepisu (Thurn, Slavata, ... Fabricius,... Fridrich... Jesenius) a omáčku k tomu je úkol na večer. Léta odmítala číst, chytlo jí to až před rokem, což se žel podepsalo na slabšímu porozumění a slovní zásobě. Extrémně špatná zkušenost s jedním učitelem a následný přestup jí odradil od učení (tehdy odešlo 16 dětí ze třídy), nicméně celé dětství, když jí někdo chtěl nějak "poučovat", tak se bránila, že nic poslouchat nebude, že jí to nezajímá.
Možná to byla reakce i na bratra stylizujícího se do intelektuála. Také to, že jsme se synem museli dělat desítky věcí v rámci IVP a náprav, věnovat se mu a ona byla z počátku tak krásně "funkční", nikdy jsme pak neměli dost času na nediagnostikované problémy v matematice, navíc manželka je stejná.
I nová škola se na druhém stupni prudce zhoršila, někteří do třídy propadli, loni měli 33 dětí, kázeň udržovali jen každodenními písemkami. Komunikace se školou, zvláště žáků je utahanými kantory téměř vždy považována za obtěžování, když jsme si jednou na něco oprávněně stěžovali (konzultovali jsme to anonymně s ČŠI), tak to třídní dceři otloukal příležitostně o hlavu řadu měsíců (třeba když ji zranil spolužák, bodl ji do prstu nůžkami, tak si vyslechly děti monolog, ve stylu: Co mi to děláš XX, teď si její tatínek určitě přijde stěžovat do školy. Raději jsem nereagoval.) Dcera má ze školy docela hrůzu, ale ještě větší z dalšího přechodu jinam. I proto, že přijímačky jsou blízko a přestup by znamenal (kvůli úrovni školy) zřejmě zhoršení. Takže horko těžko rve vyznamenání, kdysi víc kvůli nám, teď spíš kvůli sobě, aby mohla na školu, z níž by se jí nezavřely dveře pro její sny.
Výsledek je, že večery často vypadají tak, že půl večera něco vysvětluji (co nepochopili ve škole), jsem-li doma, zkouším, v půl dvanácté se pohádají a pak uspořádají o koupelnu, pak následuje ondulace, pleťový krém, pak se ještě třikrát pochoduje do kuchyně pro pití,... Pak se jeden z nich zasekne s mobilem na toaletě a druhý má dobrou výmluvu. A v půl jedné vylezou, že nemohou spát, protože... je bolí hlava, ruší je chrápání, je horko (nahoře), zima (dole), svítí auta, vzal si moc pozdě Ritalin, jsou nervózní ze školy, ... atd. Manželka kvůli apnoe odpadne většinou kolem 22.00, na sebe nemáme čas skoro nikdy.
Děcka mají společný pokoj, jsme v malém paneláku.