Re:Změna školy

Dobrý den, Aleno,
na Vaši první otázku, k čemu je dyslektická třída, jsem se snažila odpovědět už minule, dost podrobně, ale teď si nejsem jistá, jestli jste tu odpověď četla. Jestli ne, ráda Vám ji pošlu, případně ji najdete mezi zodpovězenými otázkami na Rodině.
Co se týká druhé otázky, hledání jiné třídy, bylo by asi dobré se svěřit v poradně se synovými bolestmi bříška a zvracením. Je pravděpodobně, zřejmě i podle dětské lékařky, reakcí na atmosféru ve třídě, která může být pro syna nadměrně stresující.
Zkuste požádat v poradně o informace o učitelkách, které učí v blízkých školách, v ročníku, kam patří Váš syn. Zkuste si ale i zjistit, zda tato paní učitelka bude syna učit i příští rok.
Osvědčuje se získat třeba informace od známých, jejichž děti chodí do jiných škol, případně si do škol dojít a, pokud by byli ochotni syna přijmout, požádat, zda byste se mohla předem přijít podívat na výuku.
Na úvodní straně Rodiny je Pokyn MŠMT, který hovoří o tom, jak by měla péče o děti s poruchami učení ve školách probíhat, možná si ho zkuste vytisknout a vzít ho s sebou, až půjdete za paní učitelkou.
Prvotní by měl být zdravý rozvoj celé osobnosti dítěte, nejen čtenářských schopností. Nadměrná přísnost, která vede k neurotizaci rozhodně není dobrou metodou péče o tyto děti.
Někdy může být lepší, když dítě dochází do obyčejné třídy, ale má laskavou a informovanou paní učitelku.
K reakci, kterou popisujete u Vašeho syna, bohužel u dětí s poruchami učení dochází poměrně často i v případě, že namají nadměrně přísnou paní učitelku, už proto, že jsou každodenně vystaveny tomu, že i při dobré inteligenci, je některé věci stojí mnohem více úsilí, než děti, které tyto potíže nemají.
Je dobré, když se dítě může věnovat, jako kompenzaci, nějaké činnosti, která je baví, je víceméně nesoutěživá, pohodová, případně nějaké činnosti, v níž vyniká. Může jít o nějaký sport, ale to opravdu spíš v případě, že dítě je „přirozený talent“, jinak je vhodná třeba práce s keramickou hlínou, tvořivá dramatika, nebo i jiná zájmová činnost, vždy ale pokud možno vedená pohodovým dospělým…
Poradny někdy mohou nabídnout nácvik relaxační techniky, která pomáhá odbourávat působení stresu. Někdy nabízejí i jiné vhodné aktivity.
Nejdůležitější pro děti s poruchami učení je ale podporující rodinné prostředí, které navíc, dokáže vliv školy „přefiltrovat“. Je důležité, když rodina dokáže dávat dlouhodobě dítěti najevo, že jeho hodnota, to, že ho mají jeho nejbližší rádi, se neodvozuje od toho, jaké nosí známky.
Ráda vzpomínám na jednu babičku, která vodila na hodiny nápravy dyslexie svou vnučku. Holčička i babička byly většinou v pohodové náladě, a od babičky jsem se dověděla, že teď už se jí aspoň potvrdilo, že paní učitelka jejího syna, otce této holčičky, neměla pravdu, když jí říkala, že jako matka synovi příliš „nadržuje“ a rozmazluje ho, syn také trpěl dyslexií, což se tehdy ne vždy určovalo, a jeho maminka zjistila, že čtením se nic moc nenaučí, a tak mu, když už byl větší, látku nahrávala na magnetofon, aby se mohl učit poslechem, a v počátečních třídách vymýšlela různé hry, aby se mu učení nezprotivilo. Syn vystudoval VŠ, a na dyslexii vnučky se v rodině hledělo jako na něco, co je sice těžkost navíc, ale dá se s tím něco dělat, a navíc, dá se s tím kvalitně žít. Připadalo mi to, že to berou asi jako krátkozrakost nebo něco podobného.
Pokud rodina dítě podrží, a může mu pomoci i s učením, pomáhá mu rozvíjet různé zájmy, a dítě nemá pocit, že se „kvůli němu“ někdo trápí, hádá…, bývá pro dítě už další život méně náročný, než školní docházka, navíc může být vyzbrojen různými způsoby, jak zvládat potíže…
Přeju Vám, ať vše dobře dopadne
Když budete mít chuť, napište, jak se vše vyvíjí.
Mgr. Silvie Nedvědová