Re:Jak přestat zapomínat

Dobrý den, Gábino,
berte prosím následující řádky spíš jako souhrn námětů, nápadů, než jako nějaká striktní tvrzení a „rady“, na základě Vašeho dopisu se řadu věcí, které by se mi zdálo potřebné vědět, mohu pouze domýšlet, a tak možná píšu i o věcech, které už jste zkoušeli.
Podobné projevy mohou souviset s tzv. lehkou mozkovou dysfunkcí – LMD. O té je mnoho informací ve starších odpovědích a na hlavní straně Rodiny v rubrice „školáci“, najdete příručku Dr. Tyla o LMD. Pokud by příčina, třeba i podle poradny, kam docházíte, byla tady, k charakteristikám dětí s LMD patří i to, že jsou schopny podávat spíše nárazové výkony, než pracovat samostatně, soustavně, déledobě…
Někdy tyto příznaky mohou souviset i s nějakým chronickým zdravotním problémem.
Řada dětí ale, bohužel, chodí do školy nerada, a motivace podávat výkony, něco si pamatovat, je u nich proto nízká. Děti tohoto věku ještě nejsou v tomto ohledu na takové „úrovni zralosti“, aby dokázaly dlouhodobě pracovat, vyvíjet úsilí pro něco, co pro ně nemá žádnou opravdovou hodnotu. Prostě to ve škole „nějak přežijí“ a spotřebují svou energii na to, že tam musí každý den, celé dopoledne sedět. Pokud jsou toho schopné, mohou podat ten krátkodobý výkon před vysvědčením, ale každý den se snažit, něco si pamatovat, hlásit se, když z toho nic nekouká… to už je moc. Pokud má chlapec mimo školu zájmy, které ho baví a věnuje se jim s chutí, případně je schopen se doma soustředit, zapamatovat si věci…, asi bych příčiny zapomnětlivosti viděla tady.
Pak by náprava kladla zpočátku nároky spíš na Vás. Sehnat si telefonní čísla spolužáků, na které by bylo možné se obrátit s dotazy na úkoly, případně se domluvit s paní učitelkou, že o problému víte, a, pokud chlapec něco zapomene, zda by Vám to nenapsala do notýsku a že to doplníte následně. Každý den, po příchodu ze školy si udělat chvíli, kdy se bude někdo z rodičů věnovat jen synovi, vyndáte vše z aktovky, projdete všechno, co se ten den dělalo, prohlédnete všechny sešity, popovídáte si o všem, co dělali, doplníte nedostatky, kterých si případně všimnete v sešitech, zjistíte domácí úkoly. Pokud si vzpomene, že si nezapsal něco, co není hned na zítra, máte čas to ještě zjistit a zachránit, pak si syn vypracuje úkoly, připraví se a opět společně, připravíte aktovku. V klidu, ale soustavně. Opravdu každý den. Možná přitom na něco přijdete, co by mu pomohlo, aby byl v této oblasti samostatnější nebo, že přijdete na to, že prostě ještě nějakou dobu bude potřebovat Vaši pomoc.
Dále by bylo možné zkusit nějaké motivační odměny, spíš, než tresty a zákazy. Odměny ale pomáhají spíš malé, a okamžitě dostupné, odměnou může být, že spolu o víkendu budete dělat něco, co syn dělá rád, ale od Vás rodičů to vyžaduje určité úsilí, tak to jinak běžně neděláte. Nepomáhá třeba slíbit dítěti něco za vysvědčení, to je pro dítě tohoto věku příliš dlouhá časová perspektiva.
Každodenní odměnou je pochvala, jasně vyřčená:“ No, to jsi mi dneska udělal radost, že jsi měl všechno v pořádku“, a podobně. Je třeba být ale vytrvalý, a opravdu dítěti říci, že udělalo něco, co Vás potěšilo, co se Vám zdá dobré, hodnotné, důležité, říci, že si uvědomujete, a oceňujete, že si s něčím dal hodně práce…
Dítě může získat motivaci pro to, aby dělalo něco, co ho nebaví, když vidí, že to potěší někoho, koho má rádo. Doporučuje se ocenit i snahu, o které víte, že byla vynaložena, i když výsledek nebyl příliš skvělý. Bohužel v našich krajích je zvykem spíše kritizovat, upozorňovat na chyby, případně je trestat, a chovat se, jako by dobré výkony, dobře udělané věci byly samozřejmostí, o které se ani nemusí mluvit.
Takže bych navrhovala, pokud jste to ještě nezkoušeli, zkusit „obrácený“přístup. Více a zřetelněji vyjadřovat pochvaly, než kritiku, u kritiky spíše říci, CO dítě udělalo špatně a společně hledat, jak to napravit, než kritiku směrovat na „označkování“ osoby dítěte. Takže: spíše „Ty sis to nenapsal, co s tím uděláme, dojdeš si to zjistit, zavoláme…“, ne „ty jsi lajdák…, zase dostaneš poznámku…“, tak si sice rodič uleví, ale dítě se nenaučí žádným postupům, jak to udělat příště lépe, nic se neřeší. Dítě dokonce může přijmout toto negativní označkování jako součást své identity, a dospět k pocitu, že takové už prostě je, a nic se s tím nedá dělat.
Rodiče někdy říkají, že dítě už je velké a má být samostatnější. Podle mých zkušeností ale to, co popisujete, u chlapců jeho věku rozhodně není nic neobvyklého, a když se najdou rodiče, kteří ten čas opravdu dítěti věnují, zlepšení, byť třeba malé, se dostaví. Někdy ale také mají rodiče očekávání, která dítě nemůže splnit, a bylo by ku prospěchu věci, aby se seznámili, třeba v nějaké příručce vývojové psychologie s tím, co od dítěte určitého věku lze nebo nelze očekávat, co může nebo nemůže samostatně zvládnout.
Existují i konkrétní postupy, programy, pomáhající zlepšit pozornost a soustředění, také terapie pro děti, která může pomoci tyto potíže překonat. O těchto možnostech byste myslím mohla získat informace v poradně nebo se ještě ozvěte, případně napište aspoň město, odkud jste, a já se pokusím být konkrétnější.
Někdy může být užitečné, přínosné, se výhledově zajímat o to, zda není v dosažitelném okolí nějaká škola, která má na druhém stupni nějaké zájmové zaměření, je známa hezkým přístupem k dětem nebo velkou nabídkou zájmových kroužků…
Přeju hodně pohody a trpělivosti
Mgr. Silvie Nedvědová