Jak udělat radikální změnu v životě?

Začátkem léta se mi podařilo i s dětmi odstěhovat od rodiny manžela (nyní již ex). Z RD o velkosti 500 m2 jsme se přestěhovali do mého bytu 2+kk o velikosti 46m2. Neskutečně jsem se bála, že to děti nedají. Málo prostoru, budeme o sebe zakopávat, žádné soukromí pro nikoho. Děti to zvládly neskutečně dobře. Po prvním týdnu přišlo jedno dítě, že se ještě nikdy v životě nevyspalo tak dobře, že se konečně cítí v bezpečí. Pak přišlo druhé dítě, že je neskutečná úleva bydlet jinde. Že se celou dobu hrozně bálo chodit z domu a do domu, aby ho příbuzní nenapadli. Postupně se mi děti svěřovaly, jak tajně chodily plakat do koupelny, aby to nikdo nevěděl. Celou dobu jsem si myslela, jak je chráním. Snažila jsem se udržet rodinu pohromadě. 18 let psychického i fyzického týrání, které jsem odnesla na zdraví. Opravdu jsem si myslela, že pro děti dělám maximum, aby měly krásné dětství a stálo mě to málem život. Opakovaně. Teď jsme pryč. Je to... Nedá se to slovy popsat. Ten strach v sobě pořád mám. Stále napínám uši, abych byla krok napřed, kdyby se něco dělo. Stále v sobě mám strach, když jdu ven, jestli tam někdo z nich nebude čekat. Nemáme u sebe naše věci. Dala jsem tolik úsilí do toho je opatřit (domů jsem měla zakázáno si cokoliv pořizovat, takže to vždy bylo tajně). Sem se skoro nic nevešlo, tak jsem věci musela odvézt na chalupu. Jsou to sice jen věci, ale dost nám chybí. Potřebujeme je používat. Na chalupu jsem tajně našetřila a myslela jsem, že jí zrekonstruuji a odstěhujeme se tam do bezpečí. Nestihla jsem to včas a pak už jsem na další akce neměla sílu. Děti chodí do svých škol zde. Uvažovala jsem, že chalupu (vlastně jsou to dva RD na jednom pozemku) prodám, abych mohla koupit něco, co by nám víc vyhovovalo. Jenže nemůžu prodávat, když jsou domy až po střechu plné našich věcí. Tak jsem uvažovala o výměně. Našla jsem i server, kde si lidé mění své nemovitosti. Jenže nikdo nenabízí to, co já hledám. Nabídku i poptávku jsem tam ale zadala, jeden nikdy neví. Pořád jsem si říkala, dej tomu čas, to zvládneme. Děti do škol dojíždí hodinu, o nejmladší se dost bojím.
A tak i když se celou dobu snažím náš život změnit k lepšímu, nějak to drhne a dnes celý den propadám depresím, že už to dál prostě nevydržím. Brzy bude Samhain, pak Advent, Vánoce a my tu nemáme vůbec žádnou výzdobu, formičky, vykrajovátka, stromek, nic. Všechno je 96km od nás a vůbec netušíme, v které krabici nebo pytli to je. Je mi z toho strašně smutno.
Nemáte někdo nějaký nápad, jak nás posunout dál? Dřív jsem byla hodně akční. Pořád jsem něco studovala, měla jsem vlastní hospodářství + péče o děti. V paneláku se cítím nevyužitá. Je to krásné místo, ale pro nás malé a tíží mě, že ex příbuzní ví, kde nyní jsme. Proto bych s dětmi chtěla odejít na venkov a znovu hospodařit. Získat konečně volnost, svobodu a hlavně klid v duši pro nás všechny. Mám ale pocit, že už jsem všechny možnosti vyčerpala. Nenapadá vás něco? Děkuji.