Názory k článku ADHD: Radosti a strasti života s „neposedným“ dítětem

ANo, s asistentem naprosto souhlasím, bohužel není dostupný všude a pro všechny, ale co bychom chtěli, když nikde nejsou peníze. a růžové brýle si udržuji vědomě, protože jinak by mi hráblo.

tve ruzove bryle se mi fakt libi

tolerance a pochopeni jsou dve naprosto odlisne veci. Drive jsem si myslivala, ze ne, ale neni to tak. Zkusenosti jsou proste neprenositelne.

Chces pochopeni pro sve dite? To je utopie. V lepsim pripade se dockas tolerance, tedy, ze ti nikdo nerekne do oci, ze tvoje dite je pekne nevychovane. Ale nakonec zjistis, ze i ta velmi chapava ucitelka nebo kamaradky si pak mezi sebou povidaji o tom, jak sve dite nezvladas a ze je nevychovane.

Jeste mozna tak nekdo, kdo zazil neco podobneho. Ale jinak fakt ne.

Ke skolnimu vzdelavani - dite s tezkym ADHD potrebuje asistenta, jinak skonci frustrovane dite, ucitel i rodic.

jasne, ze lidi reknou, ze jsou nevychovany a ja je naprosto chapu. Lidi nezajima, ze muj bobanek ma ADHD a dysfazii. Oni chteji mit pochopitelne klid v restauraci, klid v MHD, ostatni maminy chteji mit klid na piskovisti. Svet se neposejri z toho, ze muj bobanek je jinej...Svetu to je naprosto sumak, kazdej ma sve vlastni starosti.

Ja jsem to resila, ze jsem s klukem prakticky nikam nechodila mezi lidi, protoze naprosto nedokazal respektovat hranice, chapat, ze existuji. Nastesi se to u nej s vekem vyrazne zlepsilo.

Huhu, já jsem možná četla nepozorně, ale nepamatuju si, že by autorka psala, že chce, aby její dítě mělo povoleno běhat po třídě, ani jsem si nevšimla, že by osočovala nějaké děti z toho, že jsou zlé. Cítím tady lehkou alergii........a hlavně nepochopení. Nejen dětí s ADHD, ale celého problému. Nemůžu mluvit za ostatní matky, takže napíšu, co chci já! Nebo co bych si přála. Přeji si, aby moje dítě ve škole dostalo hranice, že si nemůže dělat co chce. Protože je potřebuje ještě více, než ostatní děti. Na druhou stranu ale chci, aby na moje dítě bylo hleděno jako na dítě s jistou poruchou, na kterou musí být brán zřetel. dítěti na vozíčku taky paní učitelka neřekne: "prostě vstaň, ostatní děti taky chodí" V tom je totiž zakopaný pes, zatímco děti na vozíčku nebo slepé a hluché jsou viditelně postižené, o našich si myslí, že jsou to jen Spratci, které necháme dělat co chtějí a ještě chceme, aby to okolí pochopilo. Nikdo totiž neví, že to dítě v restauraci (mimochodem tam z tohoto důvodu chodíme sporadicky) co odbíhá od stolu, chodí ven před restauraci nebo tzv. cvičí na židli, je osudem zkoušené dítě, na kterém je odveden velký kus práce, je za tím mnoho potu slz a dřiny, aby nešplhalo rovnou po záclonách . Mimochodem, kdybych dávno nevzdala, že moje dítě bude jíst způsobně u stolu jako všechny ostatní, asi by umřelo hlady. Ano, chápu a vím, že my rodiče dětí s ADHD máme trochu posunuté hranice a to u čeho jiní už zvedají oči v sloup bereme jako normálku. Ale proč? Protože víme, že naše dítě za den tolik muselo na sobě pracovat a tolik se drželo, že to někde prostě upustit musí. Taky bychom jinak napomínali od rána do večera. Podle mně je to ale stokrát lepší, než když za mnou přijede známá, a ječí jako KRÁVA (pardon, ale jinak to nelze napsat) na svoje, z pohledu matky dítka s ADHD naprosto hodné a zlaté děti.
Taky za sebe můžu napsat, že chápu, že je to těžké pro učitelku a kolektiv, a nesmírně si vážím a jsem vděčná učitelům, kteří se to snaží zvládat bez frustrace těchto neviditelně postižených dětí. Nemám recept jak na to, ale zvládat se to musí, protože takových dětí bohužel přibývá. Za sebe čestně prohlašuji, že jsem velice aktivní rodič, zajímám se o průběh výuky našeho syna, s paní učitelkou maximálně spolupracuji, a všemožnými cestami se snažím problém řešit. Rozhodně syna slepě neomlouvám a jsem vděčná za pochopení.

A Huhu, kdyby ti tvoje dítě se slzami v očích položilo otázku: " Mami, kdy už mi půjde být hodný, já se tak snažím?", tak celou noc probrečíš, ráno utřeš slzy, a vyrazíš zase a zase do boje za něj. a bude ti jedno, že si nějaká Huhu myslí, že jsi rozmazlená matka, co chce pro svého "zlobivce" se z nudy vydupanými papíry nějaké výhody oproti ostatním dětem.

Já v tom svoje dítě vidím - včetně toho nespaní, nespal už jako mimino, a teď ve 12 letech má nejmenší potřebu spánku z celé rodiny. Pohybově byl vždycky napřed, začal chodit v 9 měsících (a šokoval paní z městského úřadu, když na vítání občánků PŘIŠEL, říkala, že to ještě neviděla), jako předškolák nechodil, ale jen běhal (už asi ve 2 letech jsme chodili na procházku systémem: doběhneš na konec baráku a tam na mě počkáš). Po všem leze, skáče...no asi to znáte samy.
Školku jsme jakžtakž zvládli (šel až ve 4,5 letech), ve škole se nám to zadrhlo, po velmi neúspěšné první třídě jsme volili pro 1. stupeň vesnickou malotřídku, kde sice problémy byly, ale daly se jakžtakž zvládnout. Pro 2. stupeň jsme skončili u domácího vzdělávání, protože jsme v dosahu vhodnou školu nenašli. Syn bohužel není nijak geniální, a v učení potřebuje systém jeden na jednoho, což chápeme, že mu základní škola nemůže dát. Asi by to v počátku školy spravil asistent, ale to nám nikdo neřekl. Zato je hudebně nadaný, a v hudebce má pro sebe jednu učitelku (dokonce měl letos kliku, že narazil na takovou, která mu toleruje, že leze pod piánem, hlavně že krásně zpívá).
Doufáme, že než dokončí základku, nějak z toho "vyroste", aspoň tak aby mohl na střední.