Názory k článku Dělají to naschvál anebo jsou opravdu tak pitomí?

Koukám, že si píšeme s hodně dlouhými odstupy. Ale já teď jsem doma nemocná a tak bloumám po netu. A tu jsem narazila na svůj příspěvek. Koukám, co jsem to tak mohla psát k adopci, sama adopťátko nemaje (tedy má ho brácha, klukovi je už 19 a jako by tátovi z oka vypadl....).

Ale k dotazu: kamarádovi nakonec dala sociálka pokoj, ale to až poté, kdy si na ni stěžoval (někde na kraji, což byl její nadřízený orgán či co). Ona k němu chodila třeba ráno v půl osmé a začala holčičku zpovídat, takže Klárka přišla pozdě do školy...
Nakonec to všechno dopadlo tak, že si jeho manželka ten odchod do ciziny rozmyslela a asi po 4 letech se naráz chtěla vrátit. Ale tehdy si kamarád postavil hlavu, že když bude chtít, tak může holku vidět, nebo ji vzít na výlet, ale zpět domů ji už nechtěl... A asi před půl rokem se oženil znovu - s jinou slečnou, o dost mladší, ale teď spolu čekají mimíska. SNAD to vše skončí happyendem.
Ahoj
Simča

Vážení přátelé - ano
Mnoho v tomto státě nemá logiku! Když měla strší dcera 1 rok - tedy ještě za totáče - byla jsem na neurologické operaci (že jsem si tuto operaci musela vyvzdorovat, jelikož mi řekli, že syndrom karpálního tunelu by to mohl být, ale neůže, jelikož je mi 25 a ten se objevzje po 35 letech věku je již jiná věc. Manžel je taky trochu lékař - i když dobytčí - a tak mi vysvětlil, že zmíněná diagnóza je v podstatě stisknutí nervového kanálku a když mi to neuvolní rychle - v horizontu 3 - 5 let - tak mohu ztratit cit v ruce úplně. A tak jsem si s tvrdohlavostí mně vlastní operaci prosadila, po roce druhou ruku a dodnes jsou obě v pořádku. Naštěstí!)
Ale píši kvůli zážitku se soudružkami ze sociálky. Manžel totiž pečoval o dceru po dobu mé hospitalizace a i 2 týdny po ní, jelikož mi v nemocnici řekli 6 týdnů s rukou nehýbat. No zkuste to s ročním dítětem a domácností na krku. Manžel to naštěstí vše zvládal, jediný problém nastal, když jsme žádali o sociální dávku. On totiž dostal OČR a pak si musel vzít neplacené volno. Já byla na mateřské a tak jsme byli 14 dní téměř bez peněz. A pak to nastalo - sociální pracovnice mi chodily koukat v 11:45 do hrnce, co dítěti vařím k obědu, prohlížely mi prádlo nachystané v koši na žehlení a pořád se ptaly, proč se o nás nepostarají babičky. Ty v té době obě pracovaly, navíc je máme cca 250 km daleko a hlavně PROČ ?
Myslela jsem si, že tato doba je za námi, kdy " soudružky" - odpusťte ten výraz - buzerují slušné lidi. ALE: známého nedávno opustila žena. Mají 6 let starou holku, o kterou se on od mala sterá. Byl s ní i na mateřské dovolené, maminka dělala a všem více vyhovovalo. Jenže maminka si našla přítele v cizině a odešla za ním. Manželovi podepsala vše potřebné k rozvodu, vzdala se nároku na dceru a prostě si oba mysleli, že bude vše v pohodě, že to v případě souhlasu obou rodičů nikdo nezkoumá. Opak je ovšem pravdou - Kamarád má sociálky 2x týdně v bytě, dítěte se ptají, zda ho tatínek koupe (vy snad nekoupete šestileté dítě? zeptal se tento otec s údivem) a on musí neudtále dokazovat, že je schopen se o dceru - tak jako minulých 6 let - strat i nadále. Podotýkám, že jeho paní měla velmi náročné povolání a často doma třeba 2 týdny nebyla. Ale o to se nikdo nezajímal. Rodina byla úplná (tedy v úplné rodině se nic zlého dít nemůže, nebo je tam vše povoleno?). Doufám, že mu vše dobře dopadne, zatím vzdoruje. Sociální pracovnice měly totiž úžasný nápad - aby svěřil dítě do ústavní péče, než se rozhodne, kdo se o ně postará...........
Držte se všichni proti všem nelogikám!!
Ahoj
Simona