Názory k dotazu Jak lépe zvládat neplodnost

Ahoj holky, snažíme se o mimčo 6 let. Vzpomínám si, že na začátku jsme chtěli také vše udržet v tajnosti.První rok se nám to celkem dařilo.Poslouchali jsme od rodičů i všech známých otázky, kdy už příjdeme s tou šťastnou novinou.To jsem ještě věřila, že budeme mít mimčo přirozenou cestou,tak jsem s úsměvem odpovídala, že máme času dost. Po dalším roce neúspěchu a hormonální léčbě jsem začala přibírat na váze a nikdo už si nenechal namluvit, že je vše v naprostém pořádku. "Nepatříme k těm šťastným" dostávali odpovdi ti nejzvědavější.Čas běžel a dotazů ubývalo.Dnes máme za sebou 2xIVF + ICSI. Při druhém "pokusu" mi odebrali větší množství vajíček a dali zamrazit. Po 3 transferu(ze zamražených) jsem otěhotněla. Asi si dovedete představit jak jsme byli šťastní. Vše bylo v pořádku,až do ultarzvuku v 9 týdnu těhotenství, kde lékař zjistil, že našemu kulihráškovi přestalo být srdíčko.Následovala kyretáž a návrat do práce. Neschopenku jsem měla od transferu, takže jsem byla doma téměř dva měsíce. Myslela jsem si, že v práci přijdu na jiné myšlenky, ale nabylo to vůbec jednoduché. Jelikož TAMTAMY pracují velice rychle, věděli VŠICHNI o mém těhotenství.Čekala na mě sprcha otázek: Kdy se to narodí? Jakto, že budeš chodit do práce? Co to bude? Začíná to na tobě být vidět. ATD.... Co jsem asi těm lidičkám měli vyprávět?
Je to půl roku, je to za mnou. Začínáme s přípravou na další IVF. Doufám, že poberu sílu vše zvládnout. Moc držím palečky sobě a všem snažilkám.

Mám ten samý problém, chodili k nám kamarádi s miminama a říkali - co vy, kdy si pořídíte dítě, už máte čas. Co jim kdo bude vykládat, že bychom jich brali třeba 5, ale nejde to. A když konečně jsem po IVF otěhotněla, dvojčata se narodila v 6 měsících a za pár dní obě děti umřeli. Manžel tomu říká - 5 dní tátou. Všichni mě litujou, každý na mě kouká, a utěšuje mě nad svým kočárkem - neboj - to vyjde. Mám chuť zabíjet, manžel chce abychom šli dál, ale jsem smutná, před všemi hraju divadlo a pak brečím v koutě. Ani nemám komu říct jak moc mě to bolí. Každýmu říkáme to nevadí, ale ono to vadí.

Adrian ty nejsi v žádném případě sobec.Znám tvé pocity, já mám totiž úplně stejné problémy jako ty. Ne jenom problém neplodnost, ale i strach z reakcí okolí, spolupracovníků a aby toho nebylo málo tak se švagrové narodila nádherná holčička. Všem to samozřejmě moc přeju, ale je to pro mně moc bolestivé se o ní bavit a né vždy to zvládám. Dokonce, když jsem si tvůj dotaz četla tak jsem si říkala, že líp bych se nevyjádřila o svém problému ani já. Pokud by jsi mi chtěla napsat tak se určitě ozvi (jaja.paja@centrum.cz) budu ráda a třeba ti to trochu pomůže. Už jsem se ti snažila psát, ale měla jsem problémy s PC tak ti to asi nedošlo. Měj se pěkně a pevné nervy.
Pa Evča