Názory k článku Jsem jenom máma...

Ještě v pondělí jsem za největší tragedii považovala zánět středního ucha své dvouleté dcerky a také to, že můj syn si po prázdninách nepamatuje naprosto nic z výuky českého jazyka čtvrté třídy...Jak je všechno relativní... Dcerce zabrala antibiotika a už tolik netrpí, se synem mohu přece učení procvičovat! Ale TOHLE!? Když jsem viděla záběry z New Yorku, byla jsem šokovaná natolik, že jsem nebyla schopná ničeho. Ani pláče, ani zloby. Jen jsem nechápala a nechápu stále. Slzy přišly později a jsou tu stále. Jen se je snažím držet v sobě, abych neděsila děti. Mám TAKOVÝ strach a tolik je mi líto všech těch, kteří s nadějí a bolestí čekají,že se jim jejich blízcí vrátí...Nevím co říct víc. Jen si přeji, aby se nám všem na celém světě nestalo nic dalšího takhle strašného.PROSÍM!

Asi jim vysvětlit jak se to mohlo stát (stačí jednoduché věci, jako bezpečnost na letišti - teroristi byli ozbrojený jen nožema, do 4 palců - 10 cm - se až do teď mohl v Americe vzít nůž na palubu - navíc to byly VNITROSTÁNÍ lety, takže bezpečnost byla menší).
A že celým účelem byl teror - tzn. děs, že se snaží vyděsit celý svět, aby se jich bál, asi jako když někdo bije bezdůvodně spolužáky.
Myslím, že důležité je vysvětlení, co se dělá proto, aby se to neopakovalo - zavírají se další možní viníci, budou se měnit bezpečnostní předpisy pro letadla atd. Také bych asi řekla, že lidi dělali co mohli - letadel s únosci na palubě ostartovalo víc, ale nedostaly se do akce, protože všechna letadla byla vrácena na nejbližší letiště. Také to čtvrté letadlo neuspělo - prý jeden pasažér volal ještě domů a říkal, že cestující s tím zkusí něco udělat - a letadlo skončilo v poli.
Děti bych se určitě snažila uklidnit, nemá cenu, aby vyrůstaly ve strachu, tak jako my, po vší té propagandě.

Ne, nebudu komentovat příspěvek, vždyť je o tom co cítíme všichni. Jak vykřičet nahlas všechen ten smutek, zlost, beznaděj, strach...? Tak tohle nedokážu.
Mám tam rodinu, byla jsem tam...
Dovolali jsme se, naši jsou v pořádku ,ale co ty tisíce lidí, kteří v nejistotě čekají na zprávu o mámě, tátovi, dceři, synovi, sestře...Co bude ?

Zdravim vas z Havaje. Vcera jsem se
dozvedela o vsem mnohem pozdeji, protoze zde mame o sest hodin mene
nez na vychodnim pobrezi. Vypravila
jsem deti do skoly, ale manzel je
po hodine privezl zpatky,vsechny
skoly byly zavreny, taktez letiste
a statni budovy. Lide sedeli u televize a sledovali, co se deje.
Nikdo nemohl uverit... Proc se to
stalo? Kdo v tom ma prsty? Arabove?
Proc jim Americani tak velkoryse
udeluji viza? Ja osobne si vzpominam, ze jich na univerzite
ve Virginii ( kde studoval muj
manzel ) bylo jak kobylek a vsichni
mluvili proti krestanstvi... A proti Americanum.

Dnes rano volala do televize jedna
maminka v sedmem mesici a triletymi
dvojcaty. Hleda sveho manzela, ktery pracoval ve 101. poschodi...
Vcera neprisel domu, nic o nem nevi
a ona ho tolik potrebuje... I komentator se dlouze odmlcel, nevedel, co odpovedet. To je opravdu nestesti.

Nedovedu si predstavit N.York bez
tech dvou mrakodrapu, jejich stiny dopadaly na cele mesto a vyhlidka
byla jedinecna. Ve Washingtonu D.C.
jsou nastesti nizke budovy, ale i
tam zahynulo hodne lidi.

Doufam, ze Americani brzy prijdou
na to, kdo tohle provedl a s viniky
zatoci. I v techto koncinach vladne
velka nenavist a smutek. Ale ty zivoty lidi uz stejne nikdo nevrati. I moje deti jsou americke,
ale radeji cestuji s pasy kanadskymi, protoze se o ne moc
bojim...

To rano nesla televize, syn sel do skoly bez ranniho vecernicku. Ja sla rovnou do posilovny. Je to typicke americke fitcentrum s nekolika desitkami televizi. Predstavte si na posilovnu zcela nezvykle ticho, vsichni jsou kolem obrazovek, vsichni nechapou, ja jeste vic, protoze neumim dobre anglicky. Priletela jsem domu a hned pustila televizi a vzkazy ze zaznamniku. Muj manzel pracuje u letiste, byl polomrtvy strachy, jestli jsem nesla na nakupy. Z televize a jeho informaci jsem se dozvedela, ze Amerika vstoupila do valky, ale vlastne nevi proti komu. Amerika!!!! Nejbezpecnejsi misto na svete! Vsech dvacet zpravodajskych kanalu je plnych te hruzy, koure a plamenu. A navic to ticho. Obloha prazdna, vlaky privazeji lidi z centra (kde jsou mrakodrapy), zaviraji se muzea, nakupni strediska, skoly, centralni parkoviste ....
Manzel se vratil drive, vyzvedli jsme syna ze skoly a ja jsem mu radeji sama strucne rekla, co se stalo. A on, sestilety prcek, me uklidnoval, ze prece Americani maji nejlepsi vojaky! Nekdy mam pocit, ze svet bysme meli prenechat detem.
Sli jsme po hlavni ulici, ze ktere je krasne videt na Sears Tower, nas nejvetsi mrakodrap. Kluci me doprovodili do prace a sli do parku. Pracuji v restauraci dosti nizke cenove skupiny, mame prevazne stale hosty, vsichni se znaji. Teprve tam jsem uvidela, jak velka tragedie se pro Americany udala. Oni vlastne nikdy nezazili valku, nezazili bezprostredni strach z ni! Mela jsem strach prat jim dobry den, ptat se jich, jak se maji. Byli vsichni zdrceni, rozruseni a hlavne bezradni. Telefonovali, breceli, mlceli a hluceli. Zapominali sve veci, nechteli zmrzlinu a ptali se me na meho boha. Snad chteli slyset neco o bohu tech silencu, snad se jim Evropa smrskla i s Asii na to misto, kde neplacou, ale oslavuji a rozdavaji detem lizatka.
Je druhy den, porad je ticho, za chvili jdu do prace, snad uz nebudu plakat, nevidim tak na cestu.