Názory k článku Jak jsem si vychutnala mateřství...

Ahojky!Nejdřív tě trochu uvedu do obrazu at víš,kdo ti odpovídá:))Je mi 34 a mám 3 děti ve věku 13let(puberta!)9let(období kdy je jim vše fuk) a 8měsíců-to máš asi v živé paměti!A k tvému dotazu-nejstarší potomek(holka)celý první dva roky prokvičela,prohýkala a proječela at měla důvod-nebo ne!Mohla jsem ji třeba dát modrý z nebe a stejně to nebylo k ničemu.Navíc byla úděsně divoká,chodila v 10měsících a nejen ječela,ale ještě nám u toho zdrhala pryč!Přešlo to nějak samo věkem.Kluk byl jako anděl,ale nelezl,chodil až ve 13měsících.No a naše malinká dělá z každýho něco.Neleze,sem-tam ječí-tak si vyber!!Ono asi každý mimino má svoje projevy a nic s tím nenaděláme!!Takže vydrž:))))A mimochodem-VIKTORKA je krásný jméno!!

Milá Ivo a ostatní "přirozené" maminky a tatínkové,
jsem novopečenou 27-letou maminkou,která společně se svým okolým bohatým na super lidičky, s velkou láskou očekávala příchod své první ratolesti. Stalo se tak za poněkud dramatičtějších okolností 7.10.2001 v Pražské Podolské porodnici,kde se mi i přes počáteční peripetie s příchodem mé v současnosti tříměsíční holčičky Sáry na svět strašně moc líbilo, ale po týdnu stráveném přeci jen v "cizím" prostředí jsem se stejně jako Iva těšila domů, a tak jsem z porodnice odešla skoro na reverz, neboť Sárka byla v porodnici zlaté miminko (hezky papala, nádherně spinkala a vůbec neplakala )a já se proto již těšila, jak si své mateřství budu vychutnávat v poklidu domova. Jaké však bylo mé rozčarování, když hned druhý den po příchodu domů Sárka v podvečer spustila obdobný koncert, jako Ivin Tomík, a já s hrůzou zjistila, že na větry netrpí jen chlapečkové, ale také holčičky ( mých kamarádek a matek z poradny ). Vzhledem k tomu, že jsem rozená "matka pluku" jsem nelenila a dala se s nepřízní osudu do boje, který jsem do třetího týdne věku mé dcerky zvládla ne díky věhlasným kapičkám Sab Simplex, které hojně pediatři předepisují, ale díky osvědčeným radám mé a manželovi maminky, které, každá po svém, přispěchaly s radou - Gel při nadýmání (koupí se v lékárně ) vtírat do oblasti pupíku a zároveň malými kroužky pak do oblasti celého bříška+zároveň jemným přitlačováním dětských pokrčených nožek uchopených v podkoleních jamkách při každém přebalování (samozřejmě ne ihned po jídle) provádět takovouto masáž. Od té chvíle, co jsem si vzala rady k srdci i do rukou, jsem uschovala "zázračné" kapičky do lednice a do dnes jsme si z masáží udělaly krásné chvilky plné radosti a následně i života bez větříků, které bolí. Jenže stejně, jako není všechno zlato, co se třpytí, tak i naše "zlato" se občas zatřpytí až moc, zejména přes den, kdy neumí zaspat jinak, než v jedoucím kočárku. I tuto drobnou "potíž" jsme však spolu nakonec překonaly tím, že mi milovaná Sárka od narození dopřála jednu velikou jistotu, a to, že večer po koupání a nakojení ihned usnula a v noci se vzbudila jen na jídlo a pak zas spokojeně zaspala, takže náročnost dne šlo dospat v noci. Abychom se však neukolébali pravidelností rodinného života, tak si pro nás náš "miláček" přichystal další překvapení - zrušení večerní jistoty ve spaní. Již nejméně čtrnáct dní se po koupání tak rozbrečí, že nejde utišit a tudíž podle toho vypadá i kojení a posléze pak i neusnutí, zřejmě z hladu, a tak jsme s manželem mysleli, že po vzoru našich babiček na vtip naší holčičky vyzrajeme tím, že ji zkrátka necháme vybrečet, ale byla vytrvalejší, a tak jsem nakonec přešla na častější kojení ve dne i v noci ( dříve Sárka jedla po 4 hodinách ), což vypadá, že je klíčem k večernímu rébusu a zároveň to podporuje zjištění, že kojené děti mají oproti nekojeným plno výhod, ale bohužel veškeré propagace kojení opomíjí připravit maminky na to, že jakmile se rozhodnou vytrvat v kojení, musí počítat s tím, že díky lehké stravitelnosti mateřského mlíčka jsou kojené dětičky mnohem více neklidnější a méně spavější. I přesto však, že nevím, co přinese za záludnosti mateřského života zítřejší den, je nutno přiznat, že pokud nejde o narušení zdraví a život,tak že vlastně nejde o nic, než o prima život plný překvapení a zázraků. Není-liž pravda?
Betsy

Škoda,že jsem si tohle nemohla přečíst před několika lety...zažívala jsem něco podobného,zpestřeného tím,že Štěpán se narodil zdravý,celkem se to dalo vydržet (myslím to hulákání),ale pak kolem šesti týdnů začal blinkat a s tím přidal na intenzitě řevu-byl totiž pořád hladový,když se vyzvracel.Nějakou dobu se to táhlo,pak jsem se zhroutila a skončili jsem nejdřív na dětské interně a pak i na chirurgii.Na vánoce ho operovali.Vše by se zdálo vpořádku,ale řvací anabáze trvala dál s tím že jsem měla strach,jestli mu něco není,že bude zas blinkat, (i když už nebyl důvod).Vydrželo mu to skoro rok - než se naučil lézt a chodit a dovedl se dostatečně zabavit. Cítím se všemi, kdo to zažili,byl to děs.

Ahoj Ivo!
Při čtení Tvého dopisu jsem si taky uvědomila jednu věc. Totiž my máme výhodu v tom, že jsme už tak otrlý, že nás prostě nějaké nevyspání nerozhází. Vzpomínám si na mojí ségru, která měla mimochodem úplně ukázková miminka - napapat, krknout, položit, spinkat, po 5 hodinách tiše zafunět, opět dostat napapat, atd. Když jsme spolu trávily léto na chalupě a jejímu malýmu byly asi 3-4 měsíce, JEDNOU v noci toho moc nenaspinkal, ale opravdu neplakal, jenom tak tiše pofňukával. Ségra, když ráno vstala, vypadala, že aspoň 14 dní v jednom tahu flámovala. Byla hrozně vzteklá a nadávala, jak se nevyspí. A mě to tenkrát opravdu pobavilo. Když jsem další rok byla na chalupě zase s miminkem já, a viděla, jak malá pořád huláká, řekla, že jí by to zabilo. Nezabilo, co by jí zbylo jiného, že? Teď, dokud mám miminko v břiše, se to snažím co nejvíc užít a v noci naspat dopředu. A neboj, uvidíš, že až budete mít to druhý miminko, tak budeš tak vycvičená, že všechno zvládneš (a určitě bude klidnější! - já tomu teď potřetí znovu věřím). Ahoj, měj se moc hezky (jo, a babička mi vždycky říkala, že když miminko hodně křičí, tak že bude mít krásně vyvinutý hrudník! - takže z vašeho malýho bude asi Arnold a z mých holek nejmíň Pamely Andersonový). Pavla

Ahoj Ivo! Kdyby si věděla, jak mě těší (ne škodolibě), že někdo prožil to, co já prožila už dvakrát. Když první dcera skoro vůbec nespala, a pořád jenom křičela, každý mě utěšoval, že až budu mít druhý miminko, že o to bude hodnější. Věřila jsem jim - říká se přece, že když jedno zlobí, druhý je klidnější. Ale ouha! Já netušila, že to hodnější bylo vlastně to první! Tak se mi po třech letech narodila druhá holčička - drobná (2.70kg) - ale hlasivky síly uragánu. Kojila jsem jí každé 2 hodiny (i v noci) a mezi kojením vesele hulákala a hulákala. Vždycky, když telefonovala moje mamka, tak říkala: "To už zase brečí?", jenže já už jsem si to ani neuvědomovala, tak jsem byla otupělá. Doktorka taky říkala, že je v pořádku a zdravá, akorát TROCHU plačtivější! No, abych to ukončila, jsem nepoučitelná a teď čekáme třetí mimčo. Vypadá to na kluka, a tak já jen tak tiše doufám, že by mohl být po taťkovi, protože ten by byl kouzelným miminkem - usne vždy a všude. Přeju hodně radostí s našima broučkama. Ahoj Pavla