Názory k článku Jak jsme jako rodiče selhali

Ked tak citam Vase prispevky, tak zacinam mat este vacsi strach z toho, ako dopadnu nase deticky. Cakam nasho prveho synceka. Zijeme v USA asi pol roka a maly sa teda narodi tu. Ja nehovorim anglicky velmi dobre a moj manzel sice hej, ale predsa len to nieje ono. Lenze ja som Slovenka a moj muz je Cech, tazke ani u nas doma nevladne jeden jazyk. Neviem si vobec predstavit, ako to budeme riesit. Ja rozumiem manzelovi, ked hovori cesky, ale ucit nasho maleho cesky, to by som si netrufla. My spolu hovorime tak, ze ja slovensky a on cesky. Ale kedze ja s nim budem doma viac, ako manzel, tak je asi jasne, ze bude slovensky rozumiet lepsie, alebo, ze sa k slovencine viac prikloni. Ked ale odideme z USA, tak sa na Slovensko skoro urcite nevratime. Takze v CR bude tu cestinu potrebovat viac, ako slovencinu... Fakt neviem. Nejak sme na tieto veci nemysleli skor a teraz nas to zaskocilo a vlastne neviem, ako to tomu dietatku co najviac ulahcit. Aby sa nam potom niekde v nejakej nizkej triede skoly nezasekol a kvoli jazyku sa mu nezhorsil prospech, alebo aby nestratil zaujem o knizky a tak...

Ten vyber knizek je uzasny, vsechny mame doma a daleko vic:) Kluci jako mali milovali treba Kaju Marika:) Ze se nedaji sehnat ceske knizky? My mame tak uzasnou knihovnu ze byste neverili. Verneovky v cestine, dobrodruzne knihy, Kazana, Londona,Vinnetoua, Tri musketyry...proste si kdokoli muze vybrat. Klukum dneska posila teta ABCcka....A pritom jsme odriznuti od lidi na kanadskem severu. Postovne je pravda dneska drahe, ale prece tam mate rodice (ja uz ne) a dost pratel v Cesku, aby vam poslali par knizek pro deti....ja prosim o knizky a pohadkove kazety kazdeho, kdo sem jede a nikdo neodmitne a k vam tam musi jezdit vic lidi nez k nam:) Letos v lete jsem sbalila svoji knihovnu pri navsteve doma, neco jsem vzala do kufru a zbytek rozdelila po kamaradech co sem planovali jet....Nebudu rikat jak mi nadavali kdyz tahli pres celou Pariz (prestupni stanice) na zadech kazdy pet kilo knizek (ony se pronesou) ale privezli mi je:)))) Vsechno se da, kdyz jeste zila manzelova maminka tak ta nerada posilala knizky ze tady uz budou ztracene navzdycky, ale ja je necham pro deti mych deti....snad se ozeni s ceskama, a meli by protoze jinak se v zivote poradne nenaji:)) To si delam legraci jenom castecne, kdo jim bude pect rohliky a cesky chleba?

Žiji od narození ve Slezsku, kde není nouze o jazykovou míchanici v běžném jazyce. Žijou tady už dlouhou dobu spolu Češi, Slováci, Poláci a všichni se domluví. Ale zpět k mým zkušenostem s dvojjazyčností, no spíš s trojjazyčností :---)))), protože:
Od mého narození do věku 3 let na mne asi nikdo nepromluvil česky, snad s výjimkou nějakého lékaře. Běžně se v době mého dětství /je mi 35/ mluvilo slezským nářečím, kterému nerozumí žádný Čech/s výjimkou těch, kteří zde žijí a nářečí už porozuměli- je to totiž míchanice českých, polských a pár německých slov, ale většinou se jedná o zkomoleniny upravené dle vlastní potřeby – např.polské slovo s českou koncovkou, nebo opačně/, ale ani Polák žijící v Polsku. Obyvatel polského Cieszyna ještě trochu rozumí, dál už ne.
Musím říct, že je to velmi bohatý jazyk s vlastní gramatikou /tu něco z češtiny, tu něco z polštiny/ a bohatý je proto, protože má slovní zásobu jak z polštiny tak z češtiny, tudíž dvojnásobnou.
S nástupem do mateřské školy s polským jazykem vyučovacím /ve Slezsku občané s polskou národností mají možnost navštěvovat mateřskou,základní i střední školu s polským vyučovacím jazykem, kde se čeština vyučuje jen jako další předmět, jako např.matematika, jinak vyučování všech předmětů probíhá v polštině/ jsem se setkala s polštinou, nevzpomínám si, že by mi to dělalo nějaký problém, nějak úplně přirozeně jsem postupně začala tvořit věty v polštině, hodně slov jsem znala z běžného života. Takže ve školce i škole se mluvilo polsky, o přestávkách s děckama a doma, v obchodech nářečím.
Ve městech se čeština objevovala víc, na vesnicích výjimečně – jen ve školách a mimo ni jen např. v rodinách učitelů, u lidí, kteří se přistěhovali z Čech. I v českých školách se za mých dob mluvilo o přestávkách nářečím. V dnešní době je to už výjimečné.
S češtinou ve škole jsem se setkala poprvé ve třetí třídě, a zase, nějaké problémy si nevybavuji, spolužáci měli třeba problémy s délkami, což je zapříčiněno právě vlivem polštiny na zdejší nářečí, délky se zkracují a běžně se vžilo označení – ostravske kratke zobaky. Jinak slovní zásobu jsme vstřebávali běžně ze života – v polštině i češtině z televize, knížek a vůbec nám nedělalo problémy přepínat běžně z jazyka do jazyka a to jak ve verbálním projevu, psaní nebo v myšlení. Se samozřejmostí se maturovalo z odborných předmětů v polštině a přecházelo se na české vysoké školy / jak tomu je ostatně doposud/. Takže oba jazyky se používají tehdy, kdy je kterého zapotřebí a mezitím se se svými blízkými bavíme nářečím. V obchodě, u lékaře, na úřadech, dokonce v zaměstnání se bavíme mezi sebou tak, jak kdo koho právě osloví, když někdo na mne česky, odpovídám stejně,když nářečím – opětuji to, polština se už používám méně, ale čtení knížek nebo sledování televize, nebo návštěva kulturních vystoupení nebo jiných akcí pořádaných polskou menšinou mi nedělá sebemenší problém. A tak je to se všemi občany této oblasti, kteří navštěvovali školy s polským jazykem vyučovacím. Moje děti navštěvují české školy, ale doma nepromluví jinak než nářečím a tudíž znají hodně polských slov.
Takže jsme vlastně úplně přirozenou cestou přišli k jednomu jazyku navíc /nepočítám nářečí – i když vlastně je to můj mateřským jazykem J, protože pojem mateřský jazyk je specifikován jako jazyk, kterým na Vás promlouvala matka/. Nemohu říct, že některý z těch dvou jazyků umím líp nebo hůř, čtu, mluvím i rozumím úplně stejnou měrou v obou. Samozřejmě jako každý člověk dělám chyby, kdo je však nedělá? Ale jak říkal kdysi můj bývalý šéf - nedělá chyby jenom ten, kdo nic nedělá… JA ŘÍDÍM SE HESLEM, CO UMÍM, TO MI NIKDY NIKDO NEVEZME…

a jak to dopadlo?

timhle, co ted budu psat, chci vyjadrit vlastni nazor, a to z pozice cloveka, ktery mel dvojjazycne detstvi..

moje maminka emigrovala za svobodou do spojenych statu v roce 1978....a vdala se kvuli pobytu....prestoze vztah mych rodicu nebyl zalozen na lasce, otehotnela a na svet jsem prisla ja a moje sestra.....
vzhledem k tomu, ze anglictina se v dobach studia moji maminky nevyucovala, bojovala tam takrka kazdy den s necim novym a anglictinu si neosvojila....
ja stravila v US celych 11 let... a jak jsem to tedy zvladala?
dvojjazycnost nebyla rozhodnutim vlastne nikoho...jediny, kdo mluvil cesky byla prave maminka a sem-tam nekdo z jejich pratel....tata a jeho rodina, u nichz jsme zili, mluvi pochopitelne vsichni anglicky....
svoji situaci dokazu tezko popsat z pozice pozorovatele, ale vzpominam si predevsim na komunikacni problemy, ktere vznikly velmi zahy.....bezne totiz deti mluvi kolem 1 roku..a my nic. ani ve ctyrech letech nic. dokazaly jsme maximalne opakovat vety, ktere se nam rikaly.... a bylo to tezke jak pro nas, tak zrejme i pro rodice, protoze hlavne z pozice prarodicu prichazely ruzne dohady o retardaci a podobne......
s prichodem do skoly se vsechno relativne zlomilo.....a pro nas naveky zustane "materskym" jazykem anglictina... rozmluvily jsme se....tim vetsi ale byla bariera mezi nami a matkou, ktera byla preci jen o neco mene prizpusobiva nez male deti....

dalsi zlom ovsem nastal v roce 91, kdy se rodice rozvedli, na vaclavaku bylo zazvoneno svazky klicu a maminka zatouzila vratit se zpatky do rodne vlasti........
a tady?? ceska skola, naprosta nemoznost komunikace v rodnem jazyce...frustrace, strach z neznama, urazky od ostatnich deti...nicemu jsem pri nejlepsi vuli nerozumela....

dneska mluvim cesky naprosto bez problemu, bez prizvuku.....v anglictine totez.....
je mi 23 a cekam mimco...a co myslite? :))

nenene, hezky cesky a teprve casem zacneme povidat v anglictine...
nekde jsem si s odstupem casu precetla, ze do 3 let veku se na dite ma mluvit pouze a striktne jednim jazykem, aby nedoslo ke zmateni a naslednejm problemum s reci....

Tohle tema jsme tu bylo diskutovano uz z mnoha uhlu a pohledu.Dulezite je vytrvat, ale myslim i smirit se s tim, ze vetsina ditek nas, maminek zijicich v zahranici, bude, pokud se budeme hodne snazit, dobre mluvit, cist, a podari-li se nam pak i obstojne psat, ale blizsi uz mu bude rec, jakou mluvi ve skole a se svymi kamarady.Znam spoustu rodin, ktere doma mluvi rodnou reci, ale sourozenci mezi s sebou uz mluvi nemecky.Vidim to u Petra. Mluvi normalne, ale pokud mi chce rychle neco vypravet, co se stalo ve skole, pak mu do vypraveni vklouzaji nemecka slovicka, protoze je v cestine nikdy nezazil. Ja posloucham,a kdyz vlozi nemecke sluvko, pak ho v klidu reknu cesky, a kdyz se potom dal bavime, pak ho zopakuji. Ted , z nicehoz nic, vyzaduje treba rikadla, ktera se rymuji. On jednu stranku, ja jednu stranku. A je mu jedno, ze uz to parkrat slysel.Zalezi taky na detske dusicce, na kazdeho se musi jinak. U nas bys treba vubec neuspela, kdybych zacala s diktaty ci gramatikou, jak se vyucuje ve skole. Vsechno ma svuj cas...