Názory k článku Lidský život je lidský život. Tečka.

Tady Simona1. Píšu pod "doporučeným" jménem, protože se mi už několik dní nedařilo vložit sem příspěvek normálně.

Pokud mohu shrnout své dojmy z uplynulé debaty, shodneme se patrně na tom, že potrat sám o sobě není nic dobrého, že je to přinejlepším nutné zlo. Otázkou zůstává: 1) má žena PRÁVO jít na potrat (případně kdy ano a kdy ne)? a 2) Co dělat v krizové situaci a jaké politické kroky podnikat?

1) O PRÁVECH ČLOVĚKA

Nebavme se o duši. Je to pojem tak zatížený různými výklady a pseudovýklady, že jednoznačně jej definovat je takřka nemožné (pro mě by byla např. absurdní výše zmíněná a teologicky absolutně nepodložená představa, že by "hotová" duše - tj. schopná myslet a rozhodovat o sobě - vstupovala do několikabuněčného zárodku těla, nebo i do narozeného miminka, které přece prokazatelně není duševně "hotové").

Bavme se raději o OSOBĚ.
Na to, za jakých okolností lze o někom mluvit jako o osobě, jsou dva názory: buď je člověk osobou od počátku své originální existence, tedy od okamžiku početí, a tento stav trvá až do smrti (případný posmrtný život ponechme teď stranou); nebo se existence osoby váže na vědomí sebe sama, a pokud si někdo sám sebe neuvědomuje, pak NENÍ sám sebou, není osobou, třebaže je složen z lidských buněk.

Pokud by platilo, že se člověk stává osobou až v průběhu vznikání svého těla, když začíná vnímat sebe sama, objevuje se otázka: co když člověk nikdy nezačne sám sebe jako osobu vnímat, případně o tuto schopnost přijde duševní nemocí, retardací nebo ve stáří nebo když leží v kómatu? Co potom? Je to člověk, nebo ne?

Asi se shodneme na tom, že zabít nevinného člověka, který se nemůže bránit a který vnímá sebe sama jako osobu, nemá právo nikdo. Opak tvrdí, pokud vím, jen satanisté.
Problém je shodnout se na tom, jestli máme právo zprovodit ze světa žijící lidské tělo - kdykoli od počátku jeho existence - v situaci, kdy samo sebe jako osobu nevnímá (nebo nevíme, jestli vnímá).
Pokud bychom hlásali toto lidské právo zabít ne-osobu nebo někoho, koho za osobu nepovažujeme, znamenalo by to nejen schválení potratů, ale i povolení likvidace těžce mentálně postižených, pomatených, přestárlých, umírajících... Vždycky by se našel někdo, komu by existence daného člověka komplikovala život a který by si osoboval právo si SVŮJ život nenechat komplikovat.

Pokud tedy všechny důsledky takového chápání OSOBY považujeme za správné, hlásejme právo matky na potrat.

Ve výjimečném extrémním případě, kdy je naprosto vyloučeno, že se dítě narodí živé, a navíc přitom těhotenství ženu (která má třeba ještě další děti) ohrožuje na životě, pak bych volila cestu zachránit alespoň jednoho, tedy matku. Žena má právo nezemřít zbytečně (protože dítěti by tím stejně nepomohla).

2) O ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ A O POLITICÍCH

Předně bych chtěla zdůraznit, že názory představitelů Lidové strany se ne vždy shodují s názory normálních křesťanů (pro ilustraci mohu na požádání sdělit hned několik vtipů, které mezi křesťany o lidovcích kolují), a ohledně způsobu, jakým se proti potratům demonstruje, odkazuji - abych se nemusela opakovat - na svůj příspěvek "Chyby špatných moralistů".

V současné době je naprosto zbytečné a navíc hloupé snažit se prosadit zákonný zákaz potratů a tresty za jejich provádění (viz výše - srovnání s prohibicí). Možná by stálo za to zákon formulovat tak, že potrat JE zločin proti lidskosti, u něhož se ovšem promíjí trest (jako je to prý ve francouzské ústavě). Hlavně by ale bylo třeba usnadnit adopce, finančně podpořit rodiny a lépe ohodnotit náročnou práci ženy-matky v domácnosti.

Co se týče konkrétních řešení, záleží na situaci. Většinou je řešením nechat dítě žít a dát je k adopci, na kterou mnoho let čekají zástupy žadatelů - neplodných manželů.
Mnohdy je v sázce zdraví chtěného dítěte a strach ze soužití s nemocným. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že to člověk zvládne, když chce, a pro obě strany - pro dítě i pro rodiče z toho mnohdy plyne mnoho radosti. Každopádně bych radila poradit se nejen s genetikem, ale i s lékaři, kteří se starají o děti postižené tak, jak to hrozí dítěti vašemu. Navíc se často ukáže, že diagnóza (nebo její odhad, např. amniocentéza) nebyla stanovena správně, a dítě se narodí zdravé.
O extrémních případech už byla řeč.

Tady Simona1. Zaregistrovala jsem se, protože se mi už několik dní nedařilo jako neregistrované vložit sem příspěvek.

Pokud mohu shrnout své dojmy z uplynulé debaty, shodneme se patrně na tom, že potrat sám o sobě není nic dobrého, že je to přinejlepším nutné zlo. Otázkou zůstává: 1) má žena PRÁVO jít na potrat (případně kdy ano a kdy ne)? a 2) Co dělat v krizové situaci a jaké politické kroky podnikat?

1) O PRÁVECH ČLOVĚKA

Nebavme se o duši. Je to pojem tak zatížený různými výklady a pseudovýklady, že jednoznačně jej definovat je takřka nemožné (pro mě by byla např. absurdní výše zmíněná a teologicky absolutně nepodložená představa, že by "hotová" duše - tj. schopná myslet a rozhodovat o sobě - vstupovala do několikabuněčného zárodku těla, nebo i do narozeného miminka, které přece prokazatelně není duševně "hotové").

Bavme se raději o OSOBĚ.
Na to, za jakých okolností lze o někom mluvit jako o osobě, jsou dva názory: buď je člověk osobou od počátku své originální existence, tedy od okamžiku početí, a tento stav trvá až do smrti (případný posmrtný život ponechme teď stranou); nebo se existence osoby váže na vědomí sebe sama, a pokud si někdo sám sebe neuvědomuje, pak NENÍ sám sebou, není osobou, třebaže je složen z lidských buněk.

Pokud by platilo, že se člověk stává osobou až v průběhu vznikání svého těla, když začíná vnímat sebe sama, objevuje se otázka: co když člověk nikdy nezačne sám sebe jako osobu vnímat, případně o tuto schopnost přijde duševní nemocí, retardací nebo ve stáří nebo když leží v kómatu? Co potom? Je to člověk, nebo ne?

Asi se shodneme na tom, že zabít nevinného člověka, který se nemůže bránit a který vnímá sebe sama jako osobu, nemá právo nikdo. Opak tvrdí, pokud vím, jen satanisté.
Problém je shodnout se na tom, jestli máme právo zprovodit ze světa žijící lidské tělo - kdykoli od počátku jeho existence - v situaci, kdy samo sebe jako osobu nevnímá (nebo nevíme, jestli vnímá).
Pokud bychom hlásali toto lidské právo zabít ne-osobu nebo někoho, koho za osobu nepovažujeme, znamenalo by to nejen schválení potratů, ale i povolení likvidace těžce mentálně postižených, pomatených, přestárlých, umírajících... Vždycky by se našel někdo, komu by existence daného člověka komplikovala život a který by si osoboval právo si SVŮJ život nenechat komplikovat.

Pokud tedy všechny důsledky takového chápání OSOBY považujeme za správné, hlásejme právo matky na potrat.

Ve výjimečném extrémním případě, kdy je naprosto vyloučeno, že se dítě narodí živé, a navíc přitom těhotenství ženu (která má třeba ještě další děti) ohrožuje na životě, pak bych volila cestu zachránit alespoň jednoho, tedy matku. Žena má právo nezemřít zbytečně (protže dítěti by tím stejně nepomohla).

2) O ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ A O POLITICÍCH

Předně bych chtěla zdůraznit, že názory představitelů Lidové strany se ne vždy shodují s názory normálních křesťanů (pro ilustraci mohu na požádání sdělit hned několik vtipů, které mezi křesťany o lidovcích kolují), a ohledně způsobu, jakým se proti potratům demonstruje, odkazuji - abych se nemusela opakovat - na svůj příspěvek "Chyby špatných moralistů".

V současné době je naprosto zbytečné a navíc hloupé snažit se prosadit zákonný zákaz potratů a tresty za jejich provádění (viz výše - srovnání s prohibicí). Možná by stálo za to zákon formulovat tak, že potrat JE zločin proti lidskosti, u něhož se ovšem promíjí trest (jako je to prý ve francouzské ústavě). Hlavně by ale bylo třeba usnadnit adopce (to je otřesná kapitola), finančně podpořit rodiny a lépe ohodnotit náročnou práci ženy-matky v domácnosti.

Co se týče konkrétních řešení, záleží na situaci. Většinou je řešením nechat dítě žít a dát je k adopci, na kterou mnoho let čekají zástupy žadatelů - neplodných manželů.
Mnohdy je v sázce zdraví chtěného dítěte a strach ze soužití s nemocným. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že to člověk zvládne, když chce, a pro obě strany - pro dítě i pro rodiče z toho mnohdy plyne mnoho radosti. Každopádně bych radila poradit se nejen s genetikem, ale i s lékaři, kteří se starají o děti postižené tak, jak to hrozí dítěti vašemu. Navíc se často ukáže, že diagnóza (nebo její odhad - amniocentéza) nebyla stanovena správně, a dítě se narodí zdravé.
O extrémních případech už byla řeč.

Už se asi nebudu této debaty účastnit - už bych se jen opakovala. Kdybyste náhodou stáli o rozhovor se mnou, napište mi prosím e-mail.

Milí diskutující,
z nějakého důvodu se mi nedaří vkládat příspěvky a když je vložím, zmizí. Doufám, že to tu někdo necenzuruje:o) Ale spíš se jedná o nějaký technický problém...

Ráda bych svoje příspěvky shrnula, nemůžu už této diskusi bohužel věnovat čas.

Otázkou je:
1) Kdy lze o člověku mluvit jako o osobě (termín "duše" raděj nepoužívejme - každý bychom ho chápali v jiném smyslu)?

2) Má jedna osoba právo zbavit života osobu druhou? Pokud ano, kdy?

3) Jak se zachovat v konkrétní situaci a jaké řešení v konkrétní situaci doporučit?

K otázkám:
1) Existují dva základní pohledy - buď je člověk osobou od počátku své originální existence, tedy od okamžiku početí, a tento stav trvá až do smrti (případný posmrtný život ponechme teď stranou); nebo se existence osoby u daného člověka váže na vědomí sebe sama. To, jestli člověk osobou je, nebo není, nelze změřit žádnými přístroji; musíme se tedy při posuzování situace spolehnout pouze na svůj intelekt.
Pokud by platilo, že se člověk stává osobou až v průběhu vznikání svého těla, když začíná vnímat sebe sama, objevuje se otázka: co když člověk nikdy nezačne sám sebe jako osobu vnímat, případně o tuto schopnost přijde duševní nemocí, retardací nebo ve stáří? Co potom? Je to ještě člověk?

2) Asi se shodneme na tom, že zabít nevinného člověka, který se nemůže bránit a který vnímá sebe sama jako osobu, nemá nikdo právo. Opak tvrdí, pokud vím, jen satanisté.
Problém je shodnout se na tom, jestli máme právo zprovodit ze světa žijící lidské tělo kdykoli od počátku jeho existence v situaci, kdy sám sebe jako osobu nevnímá (nebo nevíme, jestli vnímá).
Pokud bychom hlásali toto lidské právo zabít ne-osobu nebo někoho, koho nepovažujeme za osobu, znamenalo by to povolení nejen potratů a euthanasie, ale i likvidace těžce mentálně postižených, pomatených, přestárlých... Vždycky by se našel někdo, komu by existence daného člověka komplikovala život.
Pokud všechny důsledky takového chápání OSOBY považujeme za správné, schvalujme potrat.

3) V konkrétních situacích je třeba hledat konkrétní pomoc (zjednodušit adopci...) a nikoho neodsuzovat (to ostatně platí u všeho), nevymýšlet blbé zákony a demonstrace, ale snažit se skutečně pomoct těm, kdo to potřebují.

K HA:Jsou to uměle vytvořené léky a jako takové maji i pres sva cetna pozitiva i mozne negativa. Ani si nemyslim, ze se o tom nehovori, kazde leky maji pribalovy letak a tam je napsane vsechno!! Me osobne to velice vyhovovalo, slaba menstruace, pravidelna na hodinu, moznost oddaleni menstruace treba z duvodu dovolene apod. Ale je taky pravdou, ze mam spise nizky tlak, nekourim, temer nepiju, jsem zkratka zdrava. HA zatezuje jatra, proto zena musi byt zdrava.
Co se tyka moznosti otehotneni. HA zabranuje ovulaci vajicka, prasky se ovsem musi brat pravidelne, kazdy den ve stejnou hodinu. Pokud se prasek zapomene vzit a intereval je delsi jak 12 hodin, tak opravdu k ovulaci muze dojit (zase je to neco co je v pribalovem letaku napsane) Taky pokud zena ma zazivaci problem, zvraci, nebo ma prujem, nemusi ten prasek uplne ucinkovat. Proto se nepise 100% ale jen temer. Tyhle informace mam z ruznych lekarskych zdroju. A taky bych chtela napsat, ze moje kamaradka - velmi neporadna na pravidelne brani antikoncepce otehotnela a porodila zdrave dvojcata :)) Asi zalezi i na druhu antikoncepce, jestli vyvola odumreni vajicka. Pokud zena bere pravidelne prasky a vylouci vyse uvedena rizika zazivaciho traktu, tak k ovulaci nedojde!

" nikdo nemůže říct, že ověřitelně ví, kdy začíná lidský život"
Proč? Když lze stanovit, kdy život končí...tak lze stanovit kdy začíná.
Viz uvedeno výše.
Zcela souhlasím se Simonou, že to, zda mít dítě, je potřeba si rozmyslet předem. Proto jsem ráda, že se počet potratů za posledních 14 let rapidně snížil a tak zakazovat je by při současném trendu bylo kontraproduktivní.