Názory k článku Jmelí už nikdy!

Milé maminky, jsem matkou 9-ti letého výrostečka s LMD, /hyperaktivita je předzvěst / a jak tady čtu, mám dojem, že vaše děťátka to od něj opsali :-)) - výchova - žádná ; návštěvy - katastrofa ; školka - na zabití ; škola - čím dál tím lepší :-)))) A rady ? Žádné!! Co zabírá na jednoho, u druhého nefunguje. Snad jediné - až trochu povyrostou tak se pár věcí změní k lepšímu / ale jiné zase k horšímu /. My těm našim dětem říkáme E.T. a jestli máte pocit, že se to už nedá vydržet, tak mrkněte na stránky o lehké mozkové dysfunkci a zjistíte, že vlastně máte doma andílky :-) Takže hlavu vzhůru - může být hůř !! :-)))))

Markéto, někdo tvrdí, že se to zlepší kolem šestého, sedmého roku, tedy alespoň to na první pohled vivitelné divočení:-)
Já jsem to druhé dítě riskla, doufala jsem, že pravděpodobnost druhého běsíka je nízká, otěhotněla jsem, když bylo Matoušovi rok a půl, takže jsem si během těhotenství fakt užívala:-( a hlášky o tom, že jsem šílená, když mi tohle nestačí jsem musela prostě pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven.
Manžel moc chtěl holčičku, nakonec je z toho druhý kluk, ale od narození intelektuál! Akorát, že se nechá strhnout...
U nás je to ještě zábavnější tím, že chlapci si nejsou moc podobní: starší je blonďáček, kudrnatej, modrookej, s hodně světlou kůží, spíše robustnější kostry, tedy ne žádný valibuk, ale ve srovnání se svým mladším droboučkým bratrem, který má pro změnu od přírody snědou pleť, hnědé oči, tmavé rovné vlasy. Když s nima někde jsem, lidi moc nevěří, že maj stejný oba rodiče.

Chceš-li vědět jaké máš také kolegy, popíšu Ti historku s chirurgie. Dceři bylo asi 1 1/2 roku, když se pověsila manželovi na ruku, zatočila se a začala "řvát". Lekli jsme se, že má něco s rukou a jeli jsme na chirurgii. Přijala nás paní doktorka, kolem které se sestry plazily stylem paní primářko sem, paní primářko tam - osobně jsem ji neznala a jméno jsem zjistila až následně ze zápisu o úrazu. Počala vyšetřovat dceru stylem - dej ruce nahoru!!! Lucka brečela, ruka jí bolela, nechtěla ruce zdvihnout i když jsem kolem ní šaškovala stylem "Ukaž jak jsi veliká". Když už se mi zdálo, že přestane a uklidním ji, pravila paní primářka: "Jestli to neuděláš, maminka půjde domů". Lucka začala nanovo, paní doktorka řekla, že to nic není - nějaká vyskočená a zakočená šlacha nebo co? a ať jí dám ruku na šátek. A že to časem přebolí. Nasedli jsme do auta a jeli k naší pediatričce, protože, jestli měla ručička přebolet sama od sebe, chtěla jsem léky na bolest. Tuto svou historku jsem naší paní doktorce vylíčila a až ona mi vysvětlila toto zacházení. Řekla mi: Prosím Vás si z toho nic nedělejte, ona je major (bývalá vojenská doktorka) a s dětmi neumí vůbec jednat. Z toho plyne poučení že potkáte-li v nemocnici majora, prchejte. Měli by být ovšem alespoň označeni. Nic ve zlým, zažila jsem víc výborných doktorů. (A v neposlední řadě Vás naštěstí tak často nepotřebujeme)

My taky zase tak moc nikam nechodíme:-( Oni nás také nikde nechtějí.

Tak to mas skveli kamarady,ja kdyz jdu nekam na navstevu tak to tak vypada,ze se ostatni nesteci divit,radsi k nikomu nechodim.:-)