Názory k článku Jmelí už nikdy!

Tak ta vaše tříska mě opravdu pobavila. Nepodařilo se Vám ji vindat a syn o ní skoro ani nevěděl, no a tak jste jí tam nechali, skvělěj nápad, takže až když se to podebralo tak jste jeli do nemocnice, celkem se asi hodilo že už to hnisalo že, protože jít s třískou na pohotovost, hmm, máte můj obdiv, já bych se styděl. Neumět vindat třísku...chtěl bych Vás vidět pri nějakém velkém úrazu kde pouze Vy by jste mohla dítěti pomoct tak rychle aby to bylo co platné, doufám že mě chápete, nepřeji vám nic zlého.

Naprosto s Vami souhlasim. Chtela bych vedet, co by delala vyse uvedena maminka, kdyby se delo neco skutecne vazneho.

Tak jsem našla chvilku na internet a potěšila mě odpověď-moc díky.Já tuším že škola to bude teprve pohroma.Tam se musí a nevím,nevím jak budeme všichni zvládat.Dnes to řeším tak,že jsme dosud nenašli takovou školku,která by tyto děti uměla zvládat a tak jsme doma a Pája má u rodiny pověst holky,která je strašně zlobivá......to jsem již skousla.Tak se měj fajn a zase někdy.Páčko.Naďa.

Ahij všichni!Náhodou jsem našla tyto stránky a tak jsem se začetla že si říkám,že jsem měla toto číst již dříve.Ono se totiž nadarmo neříká nic nepotěší více,nežli zjištění,že v tom či onom nejste sám.I my patříme mezi rodiče,před kterými lidi utíkají do krytů a zavírají své drobečky do bezpečí.Máme holčičku,krásnou,modrookou blondýnečku která se jeví jako andílek.Tato vize však trvá několik prchavých okamžiků a tato princezna dá okamžitě každému jasno,jak to s ní je.Začnu popořádku.Od mala -co začla chodit,tak já neustále lítala vedle ní.Neznala a nezná dodneška co to je chodit.Ona prostě lítá.Takže,dokud byl kočárek,tak jsem byla relativně v pohodě.Pouze jsem musela skousnout příšerný brek,protože ji to v kočárku nebavilo.Od té doby-dcerce je pět let to s námi vypadá tak že-nemáme možnost jít někam bez ní,protože ji nikdo nechce hlídat.Takže neznáme kino,divadlo atdto nepíšu proto že bych si stěžovala,my se už smířili s tímto životním stylem.Malou máme rádi a tak se pereme s každodenním bojem o přežití jak říkám každé návštěvě ať už u lékaře,či obchodu.Tam to vypadá tak,že nevím zda to je u všech andílků,s touto diagnozou ale naše malá prostě utíká.Stále a všude.Takové Tesco,Globus či Ikea.....to je ráj.Nezná strach z neznámého prostředí.Snažíme se ji udržet ale pokaždé se ji povede vytrhnout se nám a je fuč.Dnes jsme docela profici,už víme kam asi mohla jít a kde ji máme hledat ale byla tu i chvilka,že jsem ubrečená lítala po obchoďáku a hledala svoji holčičku.I ona se zdokonalila a to v tom ,že pokud se ji to vymkne a ona nás nenajde a nám se také nedaří jde k informacím a nechá si nás vyhlásit.Rovněž s návštěvama to je o život.Naposledy jsem byla u kamarádky právničky,musím podotknouti že mé přátelství,s touto ženou si cením o to více,protože se neznáme ještě tak dobře a ona se ke mě hlásí i poté,co jsem se svojí dcerou absolvovala návštěvu u ní.Vysvětlím-nejdříve Pája prolítla byt a zjistila co kde mají a co jim chybí.Poté začala prohledávat místnost po místnosti až objevila prádlo připravené na žehlení a bylo vymalováno.Začala modní přehlídka a nevynechala ani kravatu manžela mé známé.To jsem byla na omdlení a když je začala okřikovat že neslyší televizní pořad tak jsem se rychle rozloučila a jelo se domů.Tyto děti neznají ostych,Pája řekne co si myslí a já v dnešní době nedělám nic jiného nežli žehlím její maléry a stále se někomu omlouvám.Ve školce a to byla soukromá školka protože jsem věděla že z normální by ji vyhodili hned na začátku.Bohužel i tato školka nevydržela nápor a když naše holčička dětem překazila sváču-převrhla vozík s právě tou svačinkou...nám doporučili aby jsme si malou nechali doma.Byli jsme i u odborníka-lékař,který nám měl poradit jak přežít vedle takového miláčka...dopadlo to hrozně.Bylo nám zděleno,že musíme zakazovat a zakazovat .To jsme ještě tak nějak vzali.Když však nám bylo zděleno že není dobré abychom si společné chvilky užívali jako rodina-prý ten třetí je vždycky na ocet,to mě hlava nevzala.Tak jsme se rozloučili a další termín který nám lékař vnucoval jsme prostě odmítli.Bojujeme sami a věříme,že zvládneme a jednou bude líp.Držme si palce a držme je našim dětem.Stojí to zato,tyto děti jsou velice citlivé a potřebují naši lásku a pochopení mnohem více nežli děti,kteří nemají takovéto problémky.Ahoj Naďa.S

Tak díky, Jano:-( To bylo to pravé povzbuzení.
Ale vážně, já už se s tím smiřuju, že to nikdy lepší nebude, že to jen bude na sebe brát různé nové podoby. A košle si iluze nedělám, i když trochu doufám, že když vybereme nějakou v tomhle ohledu vstřícnou, tak to takové drama nebude. Jsem naivní, co?
Hlavně můj manžel tohle těžce nese, on vůbec tu synovu divokost špatně snáší, není mu povahou ani podobou podobný - představte si, kterak se tmavovlasému, snědému muži, s hustými rovnými vlasy, spíše zádumčivému, klidnému, který dětství a mládí dobrovolně strávil u knih, narodí hyperaktivní bloňdáček, který neví, co je chvilka klildu a ticha.
Náš divoch byl teď na víkend u mých rodičů a má s epo podledni, to je asi za dvě hodinky vrátit, a ačkoliv se na něj těším, už teď pociťuju mrazení v břiše. To já si v podobných situacích vždycky říkám, že jako začneme znovu a žádný křik a obě strany budeme takové vstřícné, něco jako usměvavá rodinak z reklamy, ale během pěti minut mě to přejde.
Tedy, s tím hlídáním, není to tak, že by se o hlídání našich dětí někdo rval, Matouš byl u babičky a dědy naposledy loni na podzim, před tím v létě a před tím rok před tím v létě. Tedy i s tímto víkendem čtyřikrát, to aby si někdo nemyslel, že jakožto matka E.T. (tak jim říkáte?) mám havaj.
Ty jsi ale, Markéto, odvážná, že jsi šla s dvouletým běsíkem do Carrefouru! Jáí teď už ho taky občas pouštím bez držení a nejen když smrkám, ale tři ruce prostě nemám. Ale když mu byly dva? Tak to ani náhodou? V obchodech chodil zásadně za pult, bral si věci z tamních regálů, no, vlastně to trcohu dělá dodneška, a jezdící schody nevypnul jen proto, protože jsme ho k žádným nepustila na méně než 100 metrů:-)
A taky jsem ho pěkně vozila v golfáčích i dkyž uměl dobře chodit, byla jsem těhotná a když mu byly dva pryč, narodil se nám druhý syn a vážně nevím, jak bych toho staršího honila. Taková ta představa, staršího dítěte zpsůobně kráčícího vedle kočárku, to u nás skutečně nehrozilo. Takže malej byl v šátku, velkej v kočárku.
To je docela hrozný, jak neuznává žádný hrabnice, nejen v terénu,a le i mezi lidmi, kldině na hcodníku sjeze kohokoli, teřba za to, že kouří a že to smrdí, včetně takových existencí, u nichž si člověk není jist, zda mu za to, nebo mně, nenapálí jendu mezi oči.
Teď zrovna si nevzpomínám na žádný velký jeho průšvih, on je ta takový sled nepřetržitých blbin - ve čtvrtek třeba šli jsme ven, navečer, měl sice kašel a ten menší rýmu, ale ukázalo se, že nutnost vyvenčení je prostě nutnost vyvenčení, takže jsme šli. Když jsem odemkal dveře na chodník, zrovna kolem šla nějaká stará paní a snya nenapadlo nic jiného, mež že si přímo před ní stoupnul, začal hrát příšernýho kašpárka, jako na ní vyskakoval, ječel a tlemil se jako smyslů zbavený a do toho ten maldší, který samozřejmě podobné věci považuje, byť jinak dítě klidné, za vtipné, začal na tu paní skákat ze zadu. Fakt jsem nevěděla, jestli se mám spát nebo brečet.
Z první školky utíkal během vycházky, z druhé neutíká asi jen proto, že se venčí na velké vlastní zahradě. A říct mu třeba, aby byl chvilku zticha, že potřebuju telefonovat? Cha, cha...