Názory k článku O tikotu biologických hodin

Clanek byl skvely jako vzdycky...ALE...taky uz mam teoreticky roky na dite, jenze se mi dite nejak mit nechce...okoli uz se "nenapadne" vyptava a ja bych jim nejradsi rekla...kdyz chcete deti, tak si je poridte sami! Nejak porad nechapu co je na rodicovstvi tak skveleho a bohuzel se mi zda, ze to chapu min a min. Magda predpoklada, ze touha po detech (pravdepodobne pudova a uplne iracionalni) se dostavi u vsech...zacim si pripadat jako zruda, protoze me nic takoveho naprosto nebere...deti se mi zdaji jako obrovska starost, odpovednost...maminky prominou...zatez...pokud jsem ochotna uvazovat o materske tak jen proto, ze me to uz nebavi v praci...ale to nepovazuju za dobry duvod pro dite. Teoreticky bych deti mohla mit z fleku, jsem vdana za skveleho muze, po materialni strance jsme taky v pohode..ale TO proste jeste neprislo...zatim na detech vidim jen to, ze si uzurpuji vsechen muj cas, cely muj zivot a me uz z nej nezbyde vubec nic ...ach jo...uz vidim, jak se na me zaslouzile matky vrhnou jako na sobeckou potvoru, co se nechce vzdat sveho pohodli ve prospech nastupujici perspektivni generace :-))))...no treba to na me taky padne...a kdyz ne, tak budu i nadale uspesne hledat vymluvy, proc ted jeste ne...mam v tom docela sirokou praxi :-))

Magdo, naprosto jsi mi promluvila z duše... Je mi 31 a to "plánovací" období jsem si zažila i se stresem z toho, že se to "zase nepovedlo".
A ve chvíli, kdy jsme s manželem začali plánovat, jak si tedy ještě toho bezdětného života užijeme, jsem samozřejmě otěhotněla :-)))
Chtěla bych říct všem mladým ženám, které úspěšně řídí svůj život, že vím, jak je strašně těžké smířit se s tím, že něco není podle vašich představ (a zrovna taková životně důležitá věc).
Ale všechno je okamžitě jinak, když trochu tomu svému životu "povolíte opratě", začnete být víc spolu s partnerem a přestanete myslet na otěhotnění. Takovou pohodu jsem dávno předtím nezažila.
Držím všem "plánovačkám" palce :-)))

Magdo, naprosto jsi mi promluvila z duše... Je mi 31 a to "plánovací" období jsem si zažila i se stresem z toho, že se to "zase nepovedlo".
A ve chvíli, kdy jsme s manželem začali plánovat, jak si tedy ještě toho bezdětného života užijeme, jsem samozřejmě otěhotněla :-)))
Chtěla bych říct všem mladým ženám, které úspěšně řídí svůj život, že vím, jak je strašně těžké smířit se s tím, že něco není podle vašich představ (a zrovna taková životně důležitá věc).
Ale všechno je okamžitě jinak, když trochu tomu svému životu "povolíte opratě", začnete být víc spolu s partnerem a přestanete myslet na otěhotnění. Takovou pohodu jsem dávno předtím nezažila.
Držím všem "plánovačkám" palce :-)))

Milá paní Zuzano,
myslím, že podsouváte Magdě postoje, které nemá. Podle mého jí šlo o to, tak trošku ukázat, jak absurdně, jako určitá "chudinka", byla určitou dobu vnímána svými kamarádkami ona, když se rozhodla pro rodinu relativně brzy, ale hlavně, že (skoro) každá žena má v sobě něco, co životní plány-neplány začne najednou opravdu řvát "chci mimi a nejradši hned". Znám to dobře od sebe samotné. I tu paniku, která pak zavládne, když se nedaří. Osobně jsem čekala na otěhotnění skoro dva roky, během toho druhého včetně podpůrné hormonální kůry - a otěhotněla jsem až ve chvíli, kdy jsem se zbavila myšlenek na plánování, přestala jsem si linkovat život s ohledem na plánované těhotenství, řekla jsem si, že na všechno kašlu, však ono to přijde, a zaplatila jsem si jazykový pobyt v Británii. Za měsíc jsem ho stornovala, neboť mi můj gynekolog řekl, že v prvních třech měsících by vzhledem k tomu, že těhotenství nepřišlo úplně hladce, nebylo moudré mlátit se někde x hodin v autobuse...
Mimochodem, jazykový pobyt v Británii je mi jakýmsi osudem. Druhé mimi jsem plánovala tak, abych mohla zůstat na mateřské "tahem" a nepřišla o místo. Včas jsem navštívila svého gynekologa, začala brát podpůrné hormony - a nic. Naštěstí už to ale nebyl ten stres, co s prvním. Když bylo jasné, že plán nevyjde, rozhodli jsme se druhé dítě chvilku odložit. Vysadila jsem podpůrné prostředky, začala jsem se těšit do práce a zaplatila si jazykový pobyt v Británii... a odjela jsem. Ani mě nezarazilo, že jsem tam nedostala menstruaci, změna prostředí to byla dost radikální... týden po příjezdu domů jsem zaváhala a koupila test - a zjistila, že naše (tehdy hodnně malilinkaté) druhé dítě bylo v Británii se mnou.
Nějak jsem se rozkecala:). Zkrátka Magda chtěla myslím potěšit své kamarádky i jiné holky, co se nervují, že všechno nejde tak, jak si to malovaly. Všechno přijde. A já to taky všem těšícím se budoucím maminkám přeju.

Prolematika na tlusté knihy.
I moje rozhodování mělo hodně dimenzí, i když v zásadě šlo intuitivně. 2 vysoké, cesty po světě , spousta úžasných zážitků a lidí, kariéra a pořád nějak nebyl čas (v zimě to nejde-musím lyžovat, v létě taky ne- musím tam a tam atd.) Najednou uprostřed všech skvělých dní a zážitků to přišlo - musí to být teď ať to stojí co to stojí. Pravdou je že přes svůj věk, vzdělání a spoustu zkušeností (ne s dítětem) to ŠOK byl. Vůbec jsem netušila (asi asi před tím ani nechtěla - návštěva s dítětem - brr) o čem to je. Že už nejsem jednička ve sportech, v práci, udělaly se mi vrásky , prsa mám malá a nejsem tak spontánní a zábavná je mi fuk.
My ženský o tom ale přece asi víc přemýšlíme a víme, že se může stát při dělání mimi v 33 letech, že to hned nemusí jít. Ale chlapi "plánovači" netuší vůbec. Většinou si myslí, že na to skočí a dítě je na cestě (znám jich u svých známých davy), a často proto odsouvají dítě s tím, že je čas. Z vlastní zkušenosti (asi fakt hrál roli věk) vím, že to může trvat dost dlouho než se zadaří (naštěstí jsem byla poučena, že spontánní potrat je zcela běžná věc v zač. těhotenství a že z toho nemám dělat tragedii).
TAkže poslouchejte svoje srdce, veřte intuici, nenechte se do ničeho tlačit a pokud chlap moc plánuje, tak ho poučte,jak to chodí.

Bikerka