Názory k článku Enuréza očima dětí

Mám téměř devítiletého syna,který má stejný problém. Má za sebou celou řadu vyšetření a je negativní. Jsou také měsíce suchých dní,ale nyní je to snad každý druhý den. Vyzkoušela jsem snad vše a jeho samotného je mi líto. Nyní se mu snažím sehnat přístroj na buzení,který má děti naučit ovládat svěrač. Je to sice drahá záležitost,ale asi poslední řešení. Také dostával Adiuretin,který pomáhal,ale nechci ho krmit něčím tak drastickým. Chce to pouze trpělivost a určitě za to dítě nekárat. Mě samotné to není příjemné,ale třeba jsem někde pochybila a můžu za to já. Držím palce.

Jako dítě jsem se léčila skoro do 10 let na enurézu. Ze začátku to bylo těžké, pro mě, že jsem nemohla jezdit na tábory a asi hlavně pro rodiče, protože si nevěděli rady. Po návštěvě odborníka to bylo o 100% lepší. Rodiče dostali radu - úprava pitného režimu, posilování svalů pánevního dna, kaendář se hvězdičkami a puntíky podle úspěšných a neúspěšných nocí. Ale největším povzbuzením a pomocí pro mě byl speciální tábor pro děti s enurézou v Horních Holčovicích pod patronací Psychiatrické léčebny v Opavě. Bylo to skvělé. Byly tam děti z cělé republiky. Najednou člověk věděl, že v tom není sám, že existuje spousta podobně postižených dětí. A dělali jsem všechno jako na normálním táboře a ani nám tolik nevadilo, že musíme 3x denně cvičit speciální cviky, že nás v noci budí, abychom došli na záchod, že si občas napíšeme do záznamu černý puntík. Vělice ráda na toto období vzpomínám. Myslím, že děti musí vědět, že nejsou sami kdo tak trpí, že to není jejich vina a že je rodiče podporují (tím nemyslím, že to bagatelizují a nedělají nic).