Názory k článku Rodila jsem v Německu a doma

Teda, koukám, že podmínky se stále mění k lepšímu :-))) Ta poradna byla jedna z věcí, na kterou jsem si stěžovala, na to, jak funguje, navrhovala jsem zavedení přidělování aspoň orientačních časů... Tý vado, začínám mít pocit, že jsem dobrá :-) a že to věčný stěžování přeci jen k něčemu bude. Postěžuje si jedna, druhá, třetí... a poměry se lepší :-))

JInak k tomu manželovi - ten by se nikdy nehnal tam, kde by překážel. Pravda je taková, že jsme měli slíbeno, že se mnou může být na monitoru, nicméně pak ho vytlačili z oddělení, zabouchli dveře a jak jsme letěli pomalu poklusem, tak já si toho všimla pozdě. a když jsem požádala asistentku, zda by ho mohla pustit, že to máme s lékařkou domluvené, dozvěděla jsem, že tam rozhoduje ona a ona ho nepustí, protože to běžně nedělaj a ona má práci. Tečka,konec diskuze. Takže jsem byla půl hodiny sama na monitoru a další půl hodinu sama, než ho ke mně pustili. Tím sama myslím opravdu sama, žádá jiná rodička u toho nebyla. Protože bylo všude plno, byly jsme u monitoru, a když jsem zjistila, že nějaký pohyb po chodbách či sprchách stejně není, šli jsme do sprch. Ne se sprchovat, ale ta lavice na klystýry byla v lepší výšce pro opření. A když ze sálu stěhovali čerstvou maminku, šli jsme stranou, právě aby ji manžel zbytečně "neokukoval", a když byl klid, tak jsme se zase vrátili a vzápětí jsem šla na sál avolný pohyb skončil :-(. JInak asistentky věděly, že jsme ve sprše a kdykoli se můžeme přemístit, kdyby o ní měl někdo zájem. Bohužel, co jsem se ptala i holek z pokoje, tak žádná, od té doby , co se dostala na sál, nemohla chodit, nebyla sem v tom tedy sama. Věřte mi, že kdyby se kdekoli pohybovalo víc rodiček, spíš bych byla schopná vyhádat si, že budu s manželem na chodbě mimo oddělení, než bych ho brala dovnitř.

S.

Milá Sylvie,

na tom, že poradna je dobře organizačně zvládnutá, trvám. V poradně se objednávalo na konkrétní hodinu. Skluz, byl-li nějaký, nanejvýš 20 minut. Od okamžiku, kdy jsem od autobusu vstoupila do dveří porodnice a zase z nich vystoupila, neuplynulo (pokud jsem neabsolvovala monitor nebo UZ) více než 45 minut. Sestra si do své pracovny brala vždy jednu paní, které změřila tlak a poslala ji zpět do čekárny. Druhá žena seděla za závěsem v kabince, připravená k návštěvě lékařky. Takže v pracovně sestry byla vždy jedna, nanejvýše dvě ženy současně. Třetí byla zcela sama ve vedlejší ordinaci lékařky (ta s čekárnou nesousedí!), pokud vím, vždy za zavřenými dveřmi. Vše, co jsem chtěla vědět, jsem se vždy dozvěděla. Absolutní soukromí to sice není (žena v kabince mohla slyšet, kolik váží ta, které se měřil tlak; pokud zrovna někdo od sester vycházel do čekárny, mohla jedna žena sedící nejblíže dveřím spatřit tu, které se zrovna měřil tlak), ale mně osobně to připadá - vzhledem ke krátkým čekacím dobám - velmi přijatelné.

Při prvním těhotenství se sice na konkrétní hodinu neobjednávalo, ale lékař se tehdy zmínil, že brzy ráno chodí do poradny poměrně málo žen, tak jsem to využila a jezdila jsem na osmou. V čekárně jsme byly jsme tam tak dvě, tři, nikdy jsem dlouho nečekala. Jinak vše probíhalo v podstatě stejně jako o dva roky později.

Rodila jsem v této porodnici rok před vámi a rok po vás. Přemýšlím, jak je možné, že v tomto ohledu máme tak rozdílné zkušenosti. Nelakuji to moc narůžovo? Nenasazujete porodnici za každou cenu psí hlavu? Nebo snad problém Y2K :-)?

V této debatě o soukromí se mi vybavila jedna drobná epizoda z mého prvního porodu, kterou považuji za podstatně závažnější než problém, kterým se zabýváte vy. Svědčí o tom, že největším narušitelem soukromí rodiček nemusí být vždy porodnice a její personál, ale samotná její klientela, respektive doprovázející partneři.

Krátce po příjmu, kdy jsem se převlékala do ústavního prádla, do této místnosti vtrhl manžel některé z rodiček a začal se čehosi halasně dožadovat (myslím, že přednostního přidělení jednolůžkového pokoje pro svou paní). To, že se tam polonahá kroutím v bolestech, nepovažoval zřejmě při svém konání za podstatné. Sestra ho okamžitě vykázala, načež on prohlásil, že se jen tak vyhodit nenechá a cosi o svých právech. Dál už to bylo velmi ostré, za což jsem personálu velmi vděčná.

Mohla bych tady nadávat na porodnici, že nemá pro každý pár samostatný pokoj, kde by mohli přebývat od začátku až do konce. Ale každý má možnost si to prostředí předem prohlédnout, seznámit se s pravidly fungování a pokud to pro něho není přijatelné, poohlédnout se jinde. Vinu za tento incident, který dost drsným způsobem narušil mé soukromí (se skřípěním zubů jsem jakžtakž ochotna tolerovat přítomnost většího než nutného množství zdravotnického personálu, ale cizího muže - nezdravotníka nikoliv), kladu především onomu hulvátovi, který ta pravidla narušil.

Ta porodnice má asi s chováním doprovodu občas problémy. Na exkurzi nás lékař seznámil s pravidly účasti manžela u porodu. Prostorové dispozice pro tento případ zde rozhodně nejsou ideální, manžel může být prakticky jen na sále. Všude jinde jeho přítomnost může narušit soukromí ostatních rodiček. Na vysvětlenou uvedl příklad jednoho manželského páru, kdy pán chtěl svou ženu doprovázet i do sprchy plné nahých rodiček a nebylo možné mu to rozmluvit :-)

Mimochodem, i vy jste se kdysi zmínila, že v době vašeho porodu bylo dost plno, váš manžel se nechtěl „nechat vyhodit“ a přesouvali jste se z kouta do kouta, abyste mohli být po celou dobu spolu. Docela si dokážu představit, že jste tehdy – byť nevědomky a nechtěně – nemusela spolu s manželem být od podobného faux pas daleko ani vy, zastánkyně soukromí těhotných a rodících žen v tom nejpřísnějším slova smyslu.

Též jste si ve svém vyprávění posteskla, že se v poradně pohybovaly ženy s nahým pozadím, že bylo slyšet to a ono, že na sále v odlesku okna jste mohla sledovat průběh porodu ve vedlejším boxu... Vypnout sluch je opravdu velmi těžké. Naproti tomu odvrátit zrak je jen věcí slušnosti. Tím lze přece jen alespoň částečně přispět k většímu soukromí rodiček i v prostředí, které není v tomto ohledu zrovna nejlepší, ale které nelze změnit ze dne na den.

Ahoj Sylvie,

máš úplnou pravdu ohledně čekání v poradně. Já chodím k soukromému gynekologovi a není to lepší.
Sestřička začíná ordinovat v 7,30( tím myslím vážení, moč, krev atd.) Volá si nás po třech, a hned po vyšetření nás zase posílá do čekárny. Takto jsme většinou všechny za půl hodiny odbyté, nicméně musíme čekat až pan doktor začne ordinovat. Na dveřích má napsáno od 8,00 ale začíná ordinovat nejdříve po deváté. Dokážeš si určitě představit, že když chci být mezi prvními musím dorazit někdy před sedmou, protože pořadí zůstává stejné jak u sestry tak u doktora. Prakticky jsou to dohromady asi ty 3 hodiny čekání, i když u doktora strávím vetšinou tak 10 minut. Na pana doktora si nemůžu stěžovat, je fajn. Sestřička je taky moc milá a ochotná, ale to čekání je hrozné. Nevím proč zrovna těhotné, musejí takhle trápit tím čekáním. Navíc ve třetím trimestru, kdy bříško už hodně povyrostlo, tam maminky tráví mnohem víc času na nepohodlných židlích, díky častějším návštěvám. Nikde jsem tohle nezažila, ani u obvodní lékařky, kde strávím čekáním max. 1 hodinu. Doktora nechci změnit, jen nechápu tu organizaci. Přeju hodně štěstí Rejka

Vážená paní Martino,

ano, byla jste to Vy :-) Nemám pocit, že bych hodnotila Váš názor, jenom jsem napsala, že jsou lidé, kterým to - narozdíl ode mne - vyhovuje.

Nicméně s Vámi nesouhlasím. Vám čekací doba 1-3 hodiny připadá krátká? Asi máme každá jiné měřítko. Navíc já jsem přesvědčená, že by se tomu dalo dobrou organizací práce do jisté míry zabránit. Třeba zvát si tam ženy na konkrétní hodinu. Je mi jasné, že bych těžko mohla jít na řadu na minutu přesně, protože pokaždé se mohou objevit akutní případy, které bude nutné vzít přede mnou, ale těžko by se mohlo stát, že by se snad všechny ženy sešly v osm ráno a další tři hodiny čekaly na vyšetření. I takové zkušenosti mám. Pak jsem začala chodit zhruba hodinu před koncem ordinačních hodin a jenom jsem se modlila, aby stejný nápad neměly i ostaní ženy, potom bych se nejspíš nedostala na řadu. Jenže tohle nebylo řešením v situaci, kdy jsem po ránu přijít musela, třeba na monitor. Zrovna tak nechápu, proč musela být vždycky plná pracovna sestry. Přeci by nebyl problém, aby lékařka vyšetřovala jednu ženu a mezitím sestra druhou. Proč u vyšetřování sestry musí být další tři-čtyři ženy, je mi opravdu záhadou, protože k lékařce šla vždycky stejně jenom jedna a jedna další přibyla k sestře. A co se týká informací, prakticky pokaždé jsem se dozvěděla - "Nemám na vás čas, všechno vám řeknou na sále." Aby na mne někdo šetřil čas za takovouhle cenu, to se mi ani trošku nelíbí. SAmozřejmě, nehledě k tomu, že to odporuje právům pacienta (právo za uchování intimity, právo na informace a právo na ochranu informací o zdravotním stavu).

S.

PS: Do mého času Vám v podstatě nic není, ale když už jste ho naťukla - na Rodinu chodím v naprosté většině případů tehdy, když v jiném okně dělámj práci pro firmu. Čas, kdy se okno načítá (případně pošta odesílá apod.) využívám k pročítání příspěvků či odpovídáním na ně. Že ty mé jsou dlouhé, to je mi líto, ale kdybych se měla vyjádřit jasně a stručně, strávila bych nad nimi víc času, než si můžu dovolit. Já se totiž stručně vyjádřit neumím :-) (I když je to možná víc k pláči než k smíchu, zas tak moc mi to nevadí.)

Milá paní Sylvie,

možná jsem to byla já, kdo Vám oponoval ohledně Vaší kritiky organizace poradny v porodnici, kde jste rodila, možná někdo jiný, ale i v tomto případě se přikláním na stranu oné oponentky.

Dovolím si připojit stručné vysvětlení, proč mi onen systém vyhovoval. Do poradny jsem dojížděla z opačného konce města a cesta tam a zpět mi zabrala celkem tři hodiny. Doma jsem měla dvouleté dítě. To hlídala pětasedmdesátiletá babička se silnými zdravotními obtížemi. Manžel ležel po vážném úrazu v nemocnici. Čerstvě vymalovaný dětský pokoj pro starší holčičku nám vyplavili sousedi. A tak dále.

Za takové situace byly krátké čekací lhůty v prenatální poradně doslova milosrdenstvím a jsem za to tamnímu personálu velmi vděčná. Navíc nemám dojem, že bych se něco podstatného nedozvěděla. Takové Podolí nebo Apolináře bych zvládala asi podstatně hůř, dojíždět do nějaké malé poradny mimo Prahu, třeba do Neratovic, bych si vůbec nemohla bývala dovolit.

Mimochodem, dvakrát ročně musím navštěvovat hematologickou ambulanci. Paní doktorka je nesmírně milá, pozorná, komunikativní, poptá se na rodinu.... A na to vše musím čekat tři i více hodin, protože to dělá takhle s každým pacientem, kterých je ovšem objednáno hodně. Děkuji, nechci. Respektive nemůžu.

Milá Sylvie, jestliže Vám ten život ti nahoře zařídili jednodušeji (a z rozsahu a frekvence Vašich příspěvků soudím, že ano), tak jim tam hodně nahlas poděkujte. A buďte opatrnější při hodnocení názorů jiných, než jsou ty vaše. Často za nimi mohou být věci, o kterých nemáte nejmenší tušení.