Názory k článku Měla jsem poporodní depku - 2. část

Přejí Petře mnoho sil a velice ji to s Terezkou sluší.Já mám 2.letého syna.Vím o čem mluví.Měli jsme syna vymodleného ale taky jsem trpěla poporodní depresi.Furt jsem jen brečela a brečela.Tak doufám když budeme čekat druhé dítě nebudu tím to trpět je to opravdu hrozné.Alena

Je mi opravdu moc líto,že sis musela projít takovýmhle děsivým obdobím,ale jsi moc statečná,že ses z toho všeho dostala,že ses odrazila od pomyslného dna a našla sílu přijmout vše jak je!!!Moc vám to s Terízkem sluší:)

Ahoj.Ja mám hyperaktivního syna.Vím, že za LMD nemůže, že není zlý, nikoho nebije, nemluví sprostě, je prostě lidově řečeno"splašený",ale poslední dobou už mi "rupají nervy" každý den,vyjedu na něj, pak brečím,jdu se mu omluvit,chvilku klid, za chvilku nanovo-no horor.Některé dny jako bych k němu ani nic necítila jen povinnost se o něj starat.Dcera je taky hypermobilní,zrovna dnes jsem se jen otočila, a to na ni manžel koukal, spadla a tukla se o televizi,nic vážného.Mám pocit, že nic nezvládám, pořád se jen honím a v hlavě jen myšlenky-"už aby spala,spal,konečně je klid,už aby jel na tábor".Absolutně žádná radost z ničeho,všechno přebije hrozná únava,manžel dělá na 4 směny a jeho"to musíš zvládnout a nehysterči mi moc pomáhá".Někdy mám pocit, že jsme spolu z povinnosti, kvůli dětem, vlastně všechno dělám, že musím.Je pravda , že asi od 20 let mám problémy s depresí, ambulantně se léčila s pocitem, že mi prášky nepomohly, jen to všechno utlumily a dokud si to nevyřeším v sobě, nebudu mít nikdy v duši klid.Máma mě nechtěla,tak jsem vyrůstala s nemocnou babičkou, ta byla hodně přísná, pro ránu nešla daleko,všechno to má příčinu v dětství.Vždy, když jsem na dně, se objeví nějaká ošklivá vzpomínka a všechno se zhoršuje. Nemyslím si, že by ve mě bylo málo lásky,jen je někdy zasutá pod hromadou "toho starého haraburdí"Kamarádky mají také své starosti,nechci jim přidávat svoje. Nevím, jestli mám zase začít brát prášky až nebudu kojit.Asi by mi pomohlo mít takovou tu zdravou víru,mít se ráda, někdy se hrozně nenávidím,mám pocit, že nic nezvládám a neumím, a všichni okolo mě jsou v pohodě. Vím přitom, že je to hloupost, že každý má problémy, jen se s nimi umí poprat.Tchyně mi nehlídá, z mé strany žádné příbuzné už nemám.Žiji v rodině a přijdi si sama.....

Ahoj.Ja mám hyperaktivního syna.Vím, že za LMD nemůže, že není zlý, nikoho nebije, nemluví sprostě, je prostě lidově řečeno"splašený",ale poslední dobou už mi "rupají nervy" každý den,vyjedu na něj, pak brečím,jdu se mu omluvit,chvilku klid, za chvilku nanovo-no horor.Některé dny jako bych k němu ani nic necítila jen povinnost se o něj starat.Dcera je taky hypermobilní,zrovna dnes jsem se jen otočila, a to na ni manžel koukal, spadla a tukla se o televizi,nic vážného.Mám pocit, že nic nezvládám, pořád se jen honím a v hlavě jen myšlenky-"už aby spala,spal,konečně je klid,už aby jel na tábor".Absolutně žádná radost z ničeho,všechno přebije hrozná únava,manžel dělá na 4 směny a jeho"to musíš zvládnout a nehysterči mi moc pomáhá".Někdy mám pocit, že jsme spolu z povinnosti, kvůli dětem, vlastně všechno dělám, že musím.Je pravda , že asi od 20 let mám problémy s depresí, ambulantně se léčila s pocitem, že mi prášky nepomohly, jen to všechno utlumily a dokud si to nevyřeším v sobě, nebudu mít nikdy v duši klid.Máma mě nechtěla,tak jsem vyrůstala s nemocnou babičkou, ta byla hodně přísná, pro ránu nešla daleko,všechno to má příčinu v dětství.Vždy, když jsem na dně, se objeví nějaká ošklivá vzpomínka a všechno se zhoršuje. Nemyslím si, že by ve mě bylo málo lásky,jen je někdy zasutá pod hromadou "toho starého haraburdí"Kamarádky mají také své starosti,nechci jim přidávat svoje. Nevím, jestli mám zase začít brát prášky až nebudu kojit.Asi by mi pomohlo mít takovou tu zdravou víru,mít se ráda, někdy se hrozně nenávidím,mám pocit, že nic nezvládám a neumím, a všichni okolo mě jsou v pohodě. Vím přitom, že je to hloupost, že každý má problémy, jen se s nimi umí poprat.Tchyně mi nehlídá, z mé strany žádné příbuzné už nemám.Žiji v rodině a přijdi si sama.....

Taky jsem si prožila poporodní depresi a to tak těžkou, že jsem se z léčila v Bohnicích 2 měsíce!!! Naštěstí mě psychiatr poslal hned na "ten správný" pavilon č.3 a ne na příjmový (kde asi byla pisatelka - z toho bych se v mém stavu už asi fakt zbláznila). Teďka je to akorát rok a na ten pobyt vzpomínám v dobrém jako na skvělé lázně nebo pionýrský tábor nebo tak něco:-) Sešla se nás tam výborná parta, když bylo volno mezi terapiema, hráli jsme na kytaru, zpívali, vzájemně se podporovali a dobře si rozumněli.

Léčit jsem se šla měsíc po porodu a dneska nechápu jako jsem to vůbec tak dlouho mohla vydržet, bylo mi tehdy nejhůř v životě. Laktaci mi zastavili Mysalfonem a mokrým obinadlem, stejnak jsem dostala zánět prsu, takže k anxiolytikům a antidepresivům jsem dostala ještě antibiotika... Brala jsem Remeron (přibrala jsem ale 7 kg za 3 měsíce), pak Seropram (ten mi taky nesedl) a teď mám Wellbutrin. Ještě jedno dítě bych chtěla a taky se bojím, že se mi to bude opakovat.

Moc ráda si s váma, kdo jste tím prošly, pokecám a získám další zkušenosti.