Názory k článku Měla jsem poporodní depku - 2. část

Teda z tohohle článku jsem v šoku! Vůbec nechápu,jak vám něco takového mohli udělat - hlavně manžel a maminka! přece by stačilo to řešit ambulantně,alespoň se pokusit! Ono je vůbec hrozně, že matka nechce svoje dítě, ale stává se to a je to většinou jenom chvilkový zkrat - jedná moje kamarádka nechtěla miminko hned po porodu,ale naštěstí tak po dvou dnech jí ta deprese a únava přešla už se to dalo....
Jsem ráda, že jste z Bohnic vyvázla se zdravím a doufám že i miminko je v pořádku a nepodepsalo se to vše na vás!

Připojuju se k Petře. Je vidět, že na člověka (pokud není fakt extra silné povahy:o) se docela podepíšou věci kolem těhotenství, porodu, i dětství.
Ačkoliv vlastně nevím, zda já jsem ten, kdo by mohl někomu dávat nějaké rady :o)))
Nechci, aby ses z toho vyděsila, co to proboha děláš – co si to dovoluješ mít za city?! – ale zamyslela se třeba nad očekáváním svých rodičů vůči sobě. Ne je vinit, ale když to víc pochopíš, snáz jim třeba odpustíš /bude-li co/ a už Tě to nebude tolik ovlivňovat. Nevím, jak je to u Tebe. Já si sem jistá, že mě dost ovlivnil postoj mého táty k ženám. Není moc lichotivý...
Máma asi chtěla holčičku, ale bylo jí to spíš jedno. Táta byl fakt zklamanej, že má „jenom dceru“... Kolikrát jsem si vyslechla: „To kdybys byla kluk......“
Jo jo. Vlastně až v dospělosti se mi přiznal, že sice mámu má rád, je to pro něj nejbližší tvor (ačkoliv se k sobě často chovali zcela opačně:-) – ale ženským nerozumí (dle mého názoru ani rozumět nechce) a v podstatě je považuje za NE-lidské bytosti. Je to trochu úchylka, jenže tátu vidím tak 2* do roka, má dost práce sám se sebou, na komunikaci se mnou mu nezbývá síla a v jeho věku ho těžko změním (ačkoliv i tak bláznivé nápady jsem měla – VYSVĚTLIT mu, jak to vlastně je; je inteligentní, tak to přece POCHOPÍ... No, naivita na n-tou!). Takže musím něco změnit spíš já v sobě, vyrovnat se s tím.
Táta ženám vyčítá nevypočitatelnost, vrtkavost nálad v závislosti na kolísání hormonů, to, že se prý řídí daleko víc emocemi než rozumem (přitom měl šéfku skvělou matematičku, skoro geniální mozek:-))... atd. To mu připadá nelidské. Jako kdyby byla PLATNÁ jen jedna polovina lidstva, ta druhá už ne. Úplně ji neguje (uvědomuju si tu chybu, ty dvě poloviny jsou 2 strany jedné mince, nemůže být jedna bez druhé....), uznává jen mužský svět coby lidský. Kdyby se sám nad tím zamyslel, musel by pochopit, že tam je něco v nepořádku, ale na to nemá čas. Táta je ovšem chemik.
Ale co když takový pohled na svět bude mít muž – PORODNÍK? Odbočuji od tématu skokem, ale tohle mi hned vytanulo na mysli. To je pak průšvih a mockrát se už tady o tom psalo (ženské tělo je nevypočitatelné, musíme z něj to miminko zachránit! Musíme to mít stále pod kontrolou a jak něco nebude hrát – odpovídat normám – honem s tím musíme něco dělat!)
Tolik má duševní smršť.
Nevím, zda Ti to pomohlo :o)
Drží palce Ester
P.S.:
Jsem moc vděčná svému mužíkovi za to, jak má naše malé zvíře rád a blbne s ním, -i když/ - právě proto, že to je holčička! :o)))

Ale to víš že nejsi! Právě před chvílí jsem Ti shodou okolností napsala na mail. ahoj!

Tím se vůbec netrap! Často naše srdce a psýcha tvrdí "divné" věci, kterým nerozumíme. Určitě ho budeš mít ráda. Já jsem zase chtěla kluka a mám holčičku. Smířila jsem se s tím hned a teď jsem spíš ráda, že je to právě holčička. A taky nevím proč. To mimčo si Tě časem úplně omotá kolem prstíku a vůbec už nebudeš myslet na to, co jsi to vlastně očekávala...
Jinak Petra má úplnou pravdu a ta báseň je moc krásná. Když jí budeš mít stále na paměti, nemůžeš udělat chybu. A třeba časem i přijdeš na to, proč jsi chtěla právě holčičku. Třeba ne. To hlavní je něco jinýho...:-) A Ty určitě víš, co.
Tak ahoj! Ester.

Ahoj Petro,
já moc dobře vím, že plno lidí ty moje slzy nepochopí a ťukají si na hlavu. Nedivím se jim. Proto o tom normálně vůbec nemluvím. Chápu, že to ostatní rozčiluje, vždyť nejdůležitější je to, "aby bylo zdravé". Rozumově je mi to naprosto jasné, ale to "srdce" nějak nefunguje. Nemysli si, že si jen tak naříkám. Samozřejmě jsem po své první reakci začala pátrat PROČ. Myslím si, že už to vím. Nadávám si, jaká jsem nevděčnice nevděčná, manžel se těší jako malý kluk, už má dvě děti z prvního manželství, ale tohle jako by bylo první. Skoro každý den mrňousovi říká, jak už by byl nejradši, kdyby se narodil. Je bezvadnej. Uvědomuju si, že jsem divná. Ale nevím, co s tím mám dělat. Nejsem tak naivní, abych se uklidňovala tím, že až to mrně poprvé uvidím, tak se do něj zamiluju. Já totiž na takovéhle šťastné konce nevěřím. Holčičku už neplánuju. Nechci dvě děti, nemyslím si, že si to můžeme s těmi alimenty dovolit.
Děkuju za básničku i za tu jemnou slovní facku. Zasloužím si ji. Dáša