Názory k článku Měla jsem poporodní depku - 2. část

Péťo, autor je Chalíl Džibrán - teda aspoň si to myslím.Ozvu se Ti!
Ester

Milá Dášo, nerada bych reagovala nějak příkře, ale nedá mi to, abych alespoň něco nenapsala.
Píšeš, že budeš mít chlapečka a chtělas holčičku.
Snažím se Tě chápat, žes kvůli tomu brečela a nějak se mi to nedaří.
Mojí nejlepší kamarádce se narodilo vysněné dítě s těžkým zdravotním problémem. Myslím, že kdyby četla Tvůj příspěvek... ne, já vlastně nevím, co by řekla ona, ale mě to ve světle jejího příběhu strašně rozčiluje.
To dítě tu není proto, aby nosilo samé jedničky, aby z něj byl geniální vědec, muzikant, malíř...
Není tu "pro Tebe". Je tu kvůli životu.
Tak prosím, posílej mu "tam dolů" signály, že ho miluješ - jako dítě, ne jako holčičku nebo chlapečka.
Budeš se muset mnohokrát vyrovnávat s tím, že dítě bude jiné, než sis představovala.
A věř mi, že není nic hezčího, než vědět, že Tě rodiče mají rádi takovou, jaká jsi.
Mluvím z vlastní zkušenosti, protože já jsem v jistém smyslu JINÁ: přitahují mě totiž ženy, ne muži - a žiju s ženou. Rodiče se s tím srovnávali nějaký čas, ale bylo osvobozující a posilující slyšet: "Jsi pořád naše dcera, takže hlavně chceme, abys byla v životě šťastná!"
V době, kdy jsem se i já (před 11 lety) vyrovnávala se svojí odlišností, jsem si opsala jednu báseň, bohužel jsem si nenapsala autora.
Krátce poté, co se narodil Kryštof (mimochodem, i já bych na začátku těhotenství raději chtěla holčičku...) jsem si tu básničku vyhrabala ze šuplíku se starými věcmi a píchla jí na nástěnku, aby mi pořád připomínala... to, o čem se v ní mluví:


Žena tisknoucí k hrudi děťátko pravila:
mluv k nám o našich dětech.
A on řekl:
Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami touhy po životě.
Přicházejí skrze vás, nejsou však vaši.
A třebaže jsou u vás, nepatří vám.
Smíte jim dát svou lásku, ne však své myšlení.
Neboť mají své vlastní myšlenky.
Můžete ubytovat jejich těla, nikoliv však jejich duše.
Neboť jejich duše dlí v domě zítřků, který nemůžete
navštívit ani ve svých snech.
Můžete se pokusit stát se jim rovní, nesnažte se
však učinit je sobě rovné.
Neboť život jde dál, nevrací se, aniž se pozastaví u včerejšků.
Jste luky, kterými byly vaše děti vystřeleny do života jako živoucí šípy.
Lukostřelec vidí cíl na cestě k nekonečnu a vší silou vás napíná jako luk,, aby šípy letěly rychle a daleko.
Kéž je vám toto napnutí rukou Lukostřelce radostí.
Neboť tak jako ON miluje šíp v letu, miluje i luk v jeho stálosti.

Dášo, přeji Ti krásnou, zdravou holčičku a jí přeju šťastné rodiče, kteří ji budou milovat přesně takovou, jaká je.

Díky Ester za povzbuzení,to víš,mlátím se v tom zle,zdá se mi,že je to jak na houpačce,tuhle jsme měli s manželem krizi,prostě výbuch emocí!Ale je to taky tím,že se vůbec nemilujeme-není čas a čím dýl to trvá,tak na to nemám sebemenší chu´t naopak je mi to úplně trapné,jako poprvé!Hrůza co? Teď přijel z vojny první syn a už to tady vypukne.Nejvíc ze všeho mám touhu se sbalit a skončit tady se všemi.Odejet někam navždy-hnusná,krkavčí a zároveń velmi neš´tastná Ála

Ahoj Aneli,
„nauč se s tím“- s noutbukem, ať jsi občas s námi. Téma se asi za chvilku zase změní, ale jak vidíš, nejsi v tom sama. Člověku se těžko žije s vědomím, že selhal. Já se s tím taky potýkám, vždycky ten pocit vystrčí růžky, když ho nejmíň čekáš. Musíme se s tím prostě nějak srovnat. Jak se říká: Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se – běžela jsi přece, jak jsi dokázala v tu chvíli nejlíp! Držíme Ti se vším palce, brzy ahoj :-)
Za „cvoky“ Ester.

Děkuji vám všem za pomoc,nic tak člověka nepovzbudí jako to,že s ním někdo soucítí a má o něj zájem v dnešním hrozném světě .Petrušce jsem chtěla odpovědět na osobní e mail,ale vůbec neovládám tenhle nottebook.To je fuk ale hlavně,že jste na mě nezapoměly a jste se mnou!Opravdu je mi líto,že jsem tak všechno nezvládla,myslíte,že roli hraje věk? Ještě jednou díky a já se zas budu ozývat hlavně až se s tím trochu naučím