Názory k článku Měla jsem poporodní depku - 2. část

Ahoj Piiggy, díky díky,
tohle já všechno vím, neboj. Jenže se mi nechce být zbytek života na práškách (a tímpádem i bez dalších dětí), pokud to nebude nezbytně nutné. Nevím, co jsi zač, ale jestli chceš, napiš mi na soukromí mailík.
Díky, Ester.

S tim Seropramem opatrne! Nevim, jake beres davky, ale v kazdem pripade se ty leky maji vysazovat postupnym snizovanim davek a zaroven sledovanim psychiceko stavu - behem vysazovani by nemely byt zadne velke vykyvy nalad.. Porad se s psychiatrem... Jinak ten lek patri k novejsi generaci antidepresiv a ma malo vedlejsich ucinku..

Ahoj Ester,
děkuju ti za odpovědi. Napsala jsem ti na email, tak kdyžtak dej jenom vědět, jestli to v pořádku došlo, protože mě pošta nějak zlobí :-). Zatím se měj moc krásně a přeju hezký den
Petruše

Milá Petruše,
poprvé jsem odpovídala jen na 1.část Tvého článku, teď znám i druhou. To je síla, fakt děsná síla!!!
Ještě že psychiatři bedlivým zkoumáním nakonec došli k závěru, že to byla jen slabá poporodní deprese! (Tak to u mě bylo možná zpočátku taky tak...)
To člověka potěší. Ale vše jste přežily a Ty jsi vnitřně povyrostla, snad je dobré věřit jako východní národy v karmu a moct si říct, že jsem tím utrpením třeba odčinila nějaké svoje minulé chyby... Víc se s tím dodatečně stejně moc dělat nedá. Jen to nějak přijmout a žít s tím.
Já jsem se naštěstí hospitalizaci vyhnula díky hodnému doktorovi (přesto mi ji nabízel, pak mě ale pustil domů na ambulatní léčbu s vědomím, že si babičky budou střídavě brát dovolenou... a napsal mi do papírů středně těžká deprese 5měs. po porodu... Laktaci jsem si zastavovala sama pomocí mokrého obinadla, kterým jsem se fačovala - s asistencí babiček, popř. taťky. Děsně jsem ořvala to, že jsem musela přestat kojit. Bylo to tak intimní spojení... Ale už jsem fakt nevěděla, jak z toho ven...) Kde byl ale začátek všeho a jak se měl podchytit, to teď nevím. Snad jen mám určitou představu, co bych mohla podniknout příště... jestli nějaké příště bude, v což doufám.
Tak hodně štěstíčka, Terka má silnou a statečnou mámu! Jsem v mysli s vámi.
Ahoj, Ester.

Milá Petruše! Stejně jako ostatní tě musím poplácat po rameni, že jsi s tím vylezla na světlo: zaplať Bůh! Sama bych se k tomu asi neodhodlala. Je to moc dobře, protože to je téma hodně tabuizované (temná stránka mateřství) a hodně lidí včetně mě úplně nechápe, oč se vlastně jedná. Vyšla /snad v Gradě/ dokonce knížka Poporodní deprese - od Pauly Nicholson, je celkem zajímavá, ale není moc praktická (jakýsi průzkum a něco o problému, místy feministická, píše se tam o tom, že depka v čase přílišné zátěže přichází celkem přirozeně; jenže jak to třeba odlišit přesně od laktačky a jak se zachovat při fakt kruté depresi, to se tam moc nepíše).
O sobě zkusím něco málo napsat. Porod celkem dobrý, před ním mírné obavy o dítko (předčasné otvírání o cca 3,5měs.-částečně doma na nemocenské) - nakonec se narodilo 3dny před termínem přirozenou cestou. Po porodu šílená euforie!! Porodníci fajn (snažili se, co bylo v jejich silách, ale dost spěchali - takže to bylo trošku "urychlený"), dětský sestry ale otřes. Bohužel si to nenechaly vymluvit a děcko hned po pár vteřinách (cvičné přisátí:-)) odnesly na několik hodin. Napřed děsná euforie a pak pád do depky. Když ho furt nenesly, courala jsem po chodbách a bulela (dětské řekly, že prý až bude čas, tak ho přinesou a že nemám obtěžovat...)
Pak to byla pěkná dávka hulvátského zacházení od dětských. Jakmile jsem dítko dostala, nějak jsem se oklepala a zase byla spokojená. Ale červíček hlodal. Jako bych se sama viděla, když čtu tvojí větu: "Měla jsem odpočívat a nabírat síly, ale já nějak nemohla usnout - bylo tolik zážitků...... A tak jsem celou noc nespala.... A pak následovala druhá...... třetí........"
Já jsem v porodnici naspala za 5dní asi 1,5hod, fakt nepřeháním. Když jsem šla domů, třásly se mi ruce, že jsem měla strach, že mimi upustím. Pak to došlo tak daleko, že jsem nemohla spát ani v ideálních podmínkách, rušily mě sebenepatrnější zvuky... Zhruba po 3týdnech mi ona Euforie od porodu došla a byla jsem šíleně unavená, a přitom neschopná odpočívat... Věděla jsem, že takhle to dál nejde. Když bylo prckovi asi 2,5měs, šla jsem za jakousi psycholožkou, a ta prý, že to na 1.pohled nevypadá, ale podle nějakého psychotestu mám skrytou depku a hned musím k psychiatrovi (shodou okolností měl dvěře hned vedle:-))rodinný podnik?) Prý hned přestat kojit, brát prášky, to jsem nechtěla. Takže opět spoléhání na vlastní síly + různé bylinky, cvičení atd... Už jsem ale byla asi moc daleko. Naštěstí jsem pak přes dětskou doktorku dostala kontakt na dalšího psychiatra, mladého a empatického, docela i alternativního. Bohužel v 5měsících dítka už jsem měla silné sebevražedné a sebepoškozující sklony. Nebyla jsem schopna se uvolnit a odpočívat. Naše malé jsem měla ráda, ale už jsem se z něho nedokázala těšit. Už v tom nebyla ani špetka té původní radosti, naopak jsem ho moc litovala, jakou má hroznou matku...:-(( Musela jsem se před ním přetvařovat a cítila jsem, že to takhle dlouho nevydržím, že si asi něco udělám... Vše bylo umocněné tím, že bydlíme na samotě, prarodiče daleko, ještě jsem měla na starost 2 zlobivá utíkající psiska...
Do dneška beru Seropram, 2*jsem se ho neúspěšně snažila vysadit. Letos v létě to chci zkusit potřetí... Dítku teď byly 2 roky.
Nevím, jak to dopadne. Ráda bych ještě další mimi, ale zatím se na to nějak necítím. Kdybych nemohla kojit, moc by mě to mrzelo...
Zatím ahoj, Ester.
P.S: Moje mamka měla 10dní po mém porodu laktační psychózu. Halucinace, vidiny ďábla v jednom z lékařů atd. Pak byla taky v Bohnicích jako Ty, ale 3týdny. Bavila se o tom se mnou, až když já měla problémy. Pořád říkala: To přece není možný, vždyť ty myslíš úplně normálně! Já to měla jinak! Tak jak to teda vlastně je s tou diagnózou?