Názory k článku Na co jsem už hodně dlouho narozena...

Zase jste to tak pěkně napsala... Díky Marina.

Milá Magdo,
Dlouho jsem nečetla něco tak za srdíčko chytající a do hloubi duše sahající. Děkuji Vám za tak hezký článek, který v tom každodenním uspěchaném životě potěší a přiměje člověka trochu zvolnit, zavzpomínat, zaleje mu oči slzami, ale na tváři vyloudí úsměv :-)
Přeji Vám hodně štěstí a zdraví k narozeninám, a také spoustu dalších podobných článků.

Zdraví Šárka

Mila Magdo,
moc opet dekuji za clanek, ktery jsem si precetla dnes odpoledne. Ziju uz tri roky v Japonsku a velmi casto vzpominam na sve pekne detstvi. Take velmi casto vzpominam na sveho hodneho tatu, ktery mi pred casem umrel. Mam malou triletou dceru a te stale povidam o svych prazdninach na chaloupce na Slovensku . Na vsechno krasne, co jsem tam prozila. Opravdu vsechno se cloveku vryje do srdce. Moc se tesim, az prijedeme v lete do Cech a ja ukazu vsechna ta krasna mista meho detstvi svemu diteti. Tesim si na sezeni vecer u kamen s mou mamou a povidani pribehu s hrnkem caje v ruce .Je to pekne mit nekoho rad a pro nekoho zit. Take se pripojuji s pranim peknych narozenin... Alice

Vážené čtenářky i čtenáři,
myslím, že se shodneme na tom, že nám naše milá Magda Silná opět sáhla až někam do hlubin duše a že s ní všichni souhlasíme.
I když většinu jejich zážitků já nikdy neměl a mít nebudu, stejně jí rozumím...a tiše závidím.
Pruhovaná peřina u babičky - to ne. U babičky jsme spali sice pod peřinou, ale to nebyl ten nejdůležitější zážitek. Krásné bylo to ticho, kdy si dokázali ti dva krásní staří lidé sednout do kuchyně ke stolu proti sobě a jenom se dívat vzájmně do očí a usmívat se tím krásným úsměvem porozumění.
Dětství pro mě nebude nikdy nejkrásnější dobou mého života. Nebudu rád vzpomínat na základní školu ani na kamarády v ní. Nebyla to příjemná doba. Zato si užívám každou chvíli teď, kdy jsem v zaměstnání a mám kolem sebe bezvadné lidi, na které se můžu vždy spolehnout.
Vzpomínka na dítě - to budou asi jenom moji synovci a neteře. První synovec - to byl zážitek. Ten malý uzlíček v zeleném kočárku (tu barvu si budu pamatovat navždy), který na mě brečel na balkoně a já nevěděl, že stačí mu dát do pusinky dudlík, aby přestal.
Jeho růst a vývoj, kdy nechodil, ale běhal..už odmalička. Zoufalství nad faktem, že nedokáže jíst u stolu ani ve třech letech a jídlo hltá v běhu. A to krásné zjištění, že to bylo jenom přechodné a že teď není způsobnější dítě než můj synovec (alespoň pro mě).
Vzpomínky jsou v životě důležité. A mají jednu obrovskou výhodu - kdyby Vám vzali všechno - domov, peníze, přátele, lásku....vzpomínky Vám zůstanou. A díky fantazii se do krásných okamžiků můžeme stále vracet