Názory k článku Vyjímeční rodiče

Po přečtení tohoto článku se mi až zatajil dech, jak stejné pocity,jako maminka postižené holčičky, jsem měla a mám já sama. Narodila se mi v mých 45 letech po předchozích 12-ti neúspěšných těhotenstvích zcela neočekávaně,neplánovaně a také nenápadně dcera. Nenápadně proto, protože jsem již,podle mně, procházela přechodem a tedy jsem nevěnovala pozornost nějakému opoždění menstruace. Až po podání daňového přiznání z mého velmi intenzívního podnikání jsem si uvědomila, že se dějě něco velmi divného. Po návštěvě u gynekologa jsem byla postavena před skutečnost, že jsem v 15.týdnu těhotenství. Ihned jsem musela všeho nechat a nastoupila jsem do nemocnice. Tam jsem si poležela 10 týdnů a díky rychlému převozu do FN v Ostravě jsem v 25.týdnu porodila dceru, která přežila. Od té chvíle jsem byla najednou ve zcela jiném světě. Nejprve 3 měsíce v neustálém strachu o život dcerky, potom další 3 měsíce jsem s hrůzou zjišťovala, že dcera se nepohybuje a posléze, že nereaguje ani na přímé slunce,které jí svítilo přímo do očí. Když jsem se konečně odhodlala o svých pochybnostech mluvit, byly stanoveny diagnózy: DMO hypotonického typu, retinopatie IV.-V. tedy praktická slepota. Můj sen o dokonalém dítěti se také rozplýval a já, snad ze snahy nepřijmout něco takového, jsem začala velmi intenzívně rehabilitovat Vojtovou metodou a to 5x denně do 20 minutách. Začaly se projevovat výsledky. Kája začala zvedat hlavičku, ale jen tak, aby pusou dosáhla na ten sladký papír, který jsem pod ni dávala. Byla jsem nevýslovně šťastná za každý pohyb, který udělala a taky pyšná na to, jaká jsem "silná matka". Potom jsem byla v lázních a tam se moje hrdost rozplynula. Zjistila jsem, že Kája na tom zřejmě byla přece jen dobře. Potkala jsem tam velmi statečné rodiče, kteří stejně jako my nebo i více, než my cvičili a jejich výsledky nebyly dosaženy tak lehce, jako u nás. Cítila jsem k nim velký obdiv. Je pravda, že setkání s nimi mi dodalo hodně sil k dalšímu potýkání se s naším problémem. Nebudu se příliš dál rozepisovat, jen chci říci, že Kája dnes chodí, jen jen trochu méně obratná, což je dáno její nevidomostí. Má přece jen zachovaný světlocit, což je velmi důležité pro její orientaci. Mohu dnes říci, že tolik štěstí a radosti, kolik jsem při potýkání se s jejím handicapem prožila, bych zřejmě se zdravým dítětem neměla. Až dnes jsem pochopila, že to, co mi řekla naše společnice ze střediska rané péče, opravdu není jen prázdná útrpná řeč. Řekla mi na své první návštěvě: POSTIŽENÉ DÍTĚ JE DAR. Zcela jistě to byl dar pro mně. Jsem daleko méně netrpělivá, nervózní, no..celkově můj život je dnes mnohem hezčí, než byl před narozením mé dcery. Přála bych všem rodičům tolik klidu v duši a štěstí, jako mám dnes já.