Názory k článku Genetické testy - pár otázek k zamyšlení

Moc jsme chtěli druhé dítě. Když se nám o prázdninách podařilo asi po roce otěhotnět, nastal v 8 týdnu potrat. V nemocnici řekli, že se to stane každé ženě, že alespoň jedenkrát v životě potratí. Některé ženy o tom ani neví, je to jen silnější menstruace. Přístup některých lékařů je hrozný. Chápu, byl víkend a já ještě neměla těhotenskou průkazku a dítě ze mne vypadlo do záchodu, ale otázka "A Vy jste opravdu těhotná?" v tuto chvíli nebyla ta pravá. Nicméně po 3 měsících se nám podařilo otěhotnět znova. Snad proto, že jsme nedoufali tak brzo. Byli jsme smířeni s tím, že to bude zase rok trvat. Během těhotenství jsem si užila své. Zvracení od rána do večera, krvácení a chřipka. Když jsem zase začala v 8 týdnu krvácet, okamžitě jsem utíkala k lékaři. Dostala jsem Ascorutin a Utrogestan. Vše se upravilo. Kontrola UZV byla OK. Byl 10 týden těhotenství. Pak následovala nemoc - Penicilin a vysoké teploty, zvracení i v noci a bolest žaludku. Nemoc skončila a já chodila dál do poradny. V 16 týdnu následoval triple test. Týden nato sedím doma a najednou se se mnou vše zatočí a udělá se mi špatně. V tom se rozezvučí telefon a volá můj gynekolog. Chce udělat kontrolní UZV, protože mám jít za dva dny na genetiku. Myslela jsme, že se složím. Před 3 měsíci vyvolálali přítelkyni potrat (Downův syndrom a voda v plících). Tak jsem se nějak dopotácela na UZV a tam mi lékař sdělil, že dítě již nežije. Výsledky z genetiky zněly - zvýšené riziko Edwarsova syndromu - vícečetnost vrozených vad. Příroda si vybrala sama. Jenže problém byl, že dítě již umřelo, takže neudělali pitvu ani odběr plodové vody, aby něco zjistili. Prý je toho potratového materiálu tolik..... Myslím si, že je dobře, když se dělají tyto genetické testy. Užila jsem si sice své, ale díky ním jsme v sobě nenosila ještě 3 týdny mrtvé dítě. (Další UZV měl být za 3 týdny.) Kdoví, co by se mohlo stát...... Je to asi kruté, ale raději si teď protrpím ten potrat, než se celý život dívat na postižené dítě a trápit se. Vidím jich kolem sebe několik a pokaždé mám slzy v očích. Jaký mají život. Jim to asi nepřijde, ale co rodiče a ostatní. Nejspíš se nedožijí vysokého věku a pokud ano, tak kdo se o ně bude starat až rodiče umřou? Není to jednoduché rozhodnutí, ale je na každém ať se rozhodne. ........

Dobrý den!
Váš příběh mě na tolik zaujal, že jsem ho doslova hltala do konce.Myslím, že je dobré takto popisovat různé příběhy, aby jiní s tím dítětem a rodiči soucítili.Aby si ostatní z toho dítěte neutahovali až půjde do školy.Váš příběh byl dojemný a pěkný , i když trochu smutný, ale musíme si říct: ,,Po bouřce vždy vysvitne slunce"!
Proto vám přeji, aby se tento případ nějak vyřešil a dal se vyléčit.
Mějte své děti rádi!!!
S úctou Vaše čtrnáctiletá čtenářka Eliška

já taky

Držte se! Situaci, ve které jste se ocitli, jsme prožili také. Dá se to přežít!
Souhlasím s Vámi, že to co se děje dnes v medicíně, nemá mnohdy co dělat s pomáháním lidem. Oni vás jen "informují" a vy se s tím vyrovnejte, jak chcete. Osobně si myslím, že současný systém diagnostikování před porodem není úplně v pořádku. Když "něco není OK", ale stejně s tím nedá nic dělat, trpí rodiče i dítě velkým stresem, který určitě nic dobrého nepřináší. Vím ale také, že velice často se podaří zachránit život mamince nebo předejít komplikacím při porodu. Proto asi buďme rádi, že žijeme v dnešní době.
Ovšem v případech, kdy není nic jistého a stejně se nedá nic dělat, si myslím, že měl pravdu K.J. Erben : "Lépe v mylné naději sníti, nežli krutou poznati jistotu".

Na http://web.quick.cz/marek.polasek je odstavec, který nám pomohl, když jsme byli úplně na dně. Třeba pomůže i těm, kteří jsou na tom dnes stejně...

Držím Vám palce!!

lů