Názory k článku Genetické testy - pár otázek k zamyšlení

Lenko, samozřejmě že to napadne každého. Každý ví, že se "něco" může stát; ale tohle je, jako když na tebe ukážou prstem... pokud chápeš ten rozdíl. Nevím, jestli si někdo, kdo to nezažil, dokáže představit, co už pouhé podezření na vrozenou vývojovou vadu udělá s psychikou maminky.
Každý se může rozhodnout jak chce, ale myslím si, že by se tenhle problém měl nějak řešit. Z etického hlediska. Dejme tomu nechat ženu hned při potvrzení těhotenství vyplnit nějaký dotazník, aby doktor věděl, jak se staví k případnému testování a ev. pozitivnímu výsledku. Kdybych věděla, co bude následovat, testy bych odmítla. Nevím, možná je to sobecké, ale mohla bych se aspoň těšit na své miminko, užívat si "přípravy" a nákupy; nemusela bych mít slzy v očích pokaždé, když uvidím kočárek s dítětem. Stane se to, co se má stát, stejně už to nezměníme, a miminko by aspoň mohlo mít maminku "v pohodě" a ne psychicky zničenou, vystrašenou a nenávistnou "trosku". To snad není tak málo...

Asi to většinou opravdu vnímáme jako že je to něco jiného. Ale právě aby k tomuto nedocházelo se snad proboha dělají ty testy....

Teď jsem se dozvěděla, že existuje namísto amniocentézy, která se dá dělat až v 16. týdnu, jakýsi test z chorionu, vlastně zcela obdobný, protože plodový obal chorion obsahuje stejné chromozomy jako dítě (a jako ta plodová voda)Omlouvám se za nepřesnosti, nejsem odborník) Tento test prý jde už od 10. nebo 11. týdne, odebírá se děložním hrdlem, ne stěnou břišní, takže snad má být i šetrnější. Hodlám se na to zeptat mé lékařky, jestli to existuje, tak nevidím důvod čekat do 16. týdne. Jen jde možná o peníze a o taky o zvyklosti...

Lidko, jenže pod pojmem "v úplně ranném stádiu" si prostě 22. týden těhotenství nepředstavuji. Zvlášť když jako hranice pro přežití je bráno 23+1. Nám nabídli amniocentézu v 19. týdnu, na výsledky se čeká tři neděle. Takže si to lehce spočítáš.
Ono by se to třeba v osmém, v desátém týdnu rozhodovalo jinak... jenže v téhle fázi těhotenství se obvykle na nic nepřijde.
Moc bych si přála, aby medicína někdy v budoucnu dokázala případné postižení miminka odhalit třeba už v tom osmém týdnu. Jenže toho se nejspíš nedožijeme. :o(

Vladane, na jedné straně máš asi pravdu, ale já myslím, že je velký rozdíl mezi tím přivést na svět dítě "na vegetativní úrovni", které celý život prožije opravdu hůř než zvířátko, protože nevnímá, nechodí, nemluví, nemyslí... anebo dítě, které třeba "jen" nebude chodit. Pro mne je rozhodujícím faktorem lidství, zda může člověk myslet, vnímat a uvědomovat si. Pokud ano, může být - byť v rámci svých tělesných omezení - šťastný nebo aspoň spokojený... jenže ani to se nedá odhadnout předem. Prostě medicína na takové úrovni není. Bohužel.

Milá Monty (asi Jano:-),
pokud můj článek vyzněl tak, že napadám Vaše rozhodnutí, je mi to velice líto. Nebyl přímo o Vás - je samozřejmé, že pokud nemáte jistotu postižení, vždycky to stojí za ten risk.
Jenom jsem chtěl upozornit, že chování rodičů, kteří se rozhodnou přivést na svět postižené dítě, i když předem s jistotou VĚDĚLI, že bude postižené, se nedá nazvat jinak než sobectví. Sobectví k sobě samému.
To není láska - to si může jenom člověk potom pro sebe sama říct - "Obětoval jsem se pro své dítě - co může být větším činem?"
Já vím, teď je to opravdu kruté, co píšu. Ale vážně mám pocit, že by se nad tím lidé měli zamyslet.
Jsou děti, které nepřijdou na svět proto, že jejich rodiče momentálně "nemají čas". To je skutečně na pováženou, protože potratit zdravý plod, když existuje tolik bezdětných párů - to je, řečeno ústy chovatele "plýtvání genetickým materiálem".
Lidstvo se dostalo do bludného kruhu. Lidi s postižením máme brát jako normální - jakýkoliv jiný pohled na svět je v "lepších kruzích" zavrženíhodný. Ale ruku na srdce - kdo tohle dokáže? Kdo promluví s člověkem s Downovým syndromem nebo s mentálním postižením, aniž by mu, třeba bezděčně, neproběhla hlavou nějaká ošklivá myšlenka? Kdo bude přihlížet záchvatu vzteku a zlosti člověka, který se nedovede ovládat, aniž by si pomyslel?: "Proč toho člověka proboha někam nezavřou? Vždyť může být nebezpečný svému okolí..."
Tolerance je krásná věc. Je úžasné, když spolu jednáme jako rovný s rovným, když jsou mezi námi rozdíly vzhledové, rasové, názorové, náboženské, sexuální či mentální.
Problém je v tom, že se vždycky (a to vždycky si prosím podtrhněte a zakroužkujte) najde nějaký hlupák, který postiženému člověku vmete do tváře slova "mrzáku"¨"šmejde" apod. Jestliže je to dospělý člověk, nějak se s tím vyrovná.
Ale na duši dítěte se tahle slova usadí jako klíště. O to horší je fakt, že tahle slova nejdou vytočit ani sebelepší pinzetou...a i když na ně člověk přestane myslet...nikdy na ně nezapomene a časem se znovu ozvou.
Pokud se k tělesnému postižení člověka přídá sklon k depresím...pak je jeho život složitější než nejpropletenější bludiště - cesta ven je totiž hrozně daleko....

Vladane,
rozhodně neodsuzuji rodiče, kteří se rozhodnou pro potrat. Nic takového jsem nikdy neřekla.
Problém je v tom, že medicína není na takové úrovni, aby mohla se 100% jistotou říct, které dítě bude "naprosto" zdravé a které ne. Znám ve svém okolí dívku, jejíž mamince doporučovali potrat s tím, že bude s největší pravděpodobností postižená; neudělala to a její dnes už dospělá dcera je za to rozhodně vděčná - má sice nějaké menší zdravotní potíže, ale kdo je dneska nemá. Mentálně je zcela v pořádku.
Dnes mi doktor na kontrole řekl, že některé typy mentálního postižení se dají poznat třeba až půl roku po porodu. Prostě nejde říct - tohle dítě bude URČITĚ v nepořádku a tohle nebude. Genetické testy vyjadřují jen pravděpodobnost a to ještě dost nepřesnou.
Já osobně bych neměla sílu zabít dítě, i kdyby ta pravděpodobnost byla jakákoli. Třeba jedna ku jedné. Pořád by byla naděje. Prostě si myslím, že nemáme právo rozhodovat za Boha nebo za přírodu, podle toho, v co kdo věří. A brát za rozhodující faktor, jestli se - dejme tomu - budou postiženému dítěti ostatní smát... děti jsou v tomhle ohledu dost kruté a nesmějí se jen těm, kteří jinak vypadají, ale třeba se jen jinak chovají. Když jsem chodila na ZŠ, nejvíc posmívanými spolužáky byli syn z doktorské rodiny a holka, co chodila pořád v jedněch šatech; ani jednomu tělesně vůbec nic nechybělo. Prostě byli nějak vybráni.
A kromě toho, ani všechy testy světa nezaručí, že dítě bude zdravé. Sousedka mé babičky čekala naprosto zdravé dítě, které poškodili lékaři při porodu (kleštěmi). Rizika prostě jsou a budou. Vždycky byly. Ale pokud je člověku nestrká nikdo až pod nos, nemyslí na ně a neubližuje tak ani sobě, ani svému nenarozenému dítěti.
Vlastně jsem chtěla jenom napsat o tom, zda je z etického hlediska vůbec správné stresovat desítky nastávajících matek dost nespolehlivými testy. Znám osobně dost žen, kterě se polovinu těhotenství trápily podezřením a nakonec měly všechny zdravé děti.
Nikomu nic nevyčítám a nikoho nesoudím. Každý člověk má právo na vlastní názor a svobodné rozhodnutí.
To, že podle nějakých statistik a nějakých parametrů někdo řekl, že naše dítě MOŽNÁ MŮŽE být postižené ještě neznamená, že JE. A už vůbec ne, že bychom ho měli zabít jen kvůli poměrně nízkému riziku; kvůli výsledkům, které navíc vůbec nejsou jednoznačné a každý doktor se k nim vyjadřuje jinak. Svůj článek jsem psala jako zamyšlení nad tím, zda je etické a správné vůbec nějaké testy provádět a nad tím, jak lékaři své podezření sdělují a jak přistupují k nastávajícím maminkám. Ne proto, abych někomu vymlouvala amniocentézu nebo třeba i potrat...