Názory k článku Genetické testy - pár otázek k zamyšlení

Vladane, vůbec tě za bezcitu nemám. Myslím, že klidně může být od rodičů spíš sobectví přivést na svět dítě s těžkými postiženími. Pro mě je to důkaz neúcty k životu. Mám velké pochopení pro rodiče, kteří se rozhodli že svému postiženému dětátku přejí lepší existenci a zkusí to znovu. O jejich bolesti vím hodně, i když jsem to naštěstí sama nezažila.

Vážené čtenářky a vážení čtenáři,
vím, že to bude znít krutě, co teď napíšu a proto bych se chtěl trošku ospravedlnit.
Pisatelka článku zmiňuje morální otázku: "Kdo nám dal právo rozhodovat o životě dítěte?"
Odpověď je myslím jasná - fakt, že jsme dítě zplodili. To by měl mít každý na paměti.
Je krásné, když se matka obětuje pro své dítě a stará se o něj. Ale zeptal se někdy někdo toho dítěte, jak mu je? Proč musí žít život, který je pro něj méněcenný?
Vím, o čem píšu. Od malička trpím lehkou vadou. Podotýkám a podtrhávám, že skutečně pouze lehkou a prakticky vzhledovou vadu - mám pokleslé levé oční víčko.
Nikdo zdravý si nedovede představit, kolik posměšků, urážek a příkoří si musí vytrpět dítě s nějakou vadou.
Nikdo nedokáže vystihnout, jak tvrdý se zdá život patnáctiletému člověku, který zjistí, že ho v životě nečeká "normální" romantická láska a pravděpodobně bude odsouzen k doživotnímu celibátu.
"Vada neslučitelná se životem" není jediná vada, která může mít vliv na kvalitu života. Stačí jakákoliv odchylka od normálu - a rodiče by měli vzít v úvahu nejen svůj osobní postoj, ale i budoucí postoj svého potomka, až mu bude například sedmnáct a bude se ptát: "Proč já nemůžu žít normální život?"
Moje sestřenice žila do pětadvaceti let. Byla těžce mentálně postižená, v podstatě žila na vegetativní fázi - neuměla mluvit, neuměla sama jíst, nedokázala jít na záchod. Jejím rodičům řekl lékař při vyšetření na ultrazvuku všechna rizika. Ti se však přesto rozhodli, že dítě mít budou.
Kdo jim dal právo přívést na svět takové dítě? Máte vůbec ponětí, jak těžký je život s postižením?
Nechci Vám, Jano, radit, abyste šla na potrat. Ale neodsuzujte prosím všechny ty, kteří se rozhodli nedat dítěti šanci na život s mentálním postižením.

Lidko, já jsem si to myslela taky... ale teď už si tím tak jistá nejsem. Zvlášť když mi bylo opakovaně řečeno, že na základě výsledků našich krevních testů by mi amniocentézu doporučili "pro jistotu" jen tehdy, kdyby mi bylo nad 35 let.
Asi na to má každý doktor jiný metr...

Jano,
nevím,jakou konkrétní cestou se "ten" oficiální medicínský výzkum a testování bude ubírat,nejsem na toto odborník,ale pevně věřím,že to bude cestou vysoce etickou a citově a psychicky "bezbolestnou".(I když,pro každého to může znamenat třeba něco úplně jiného,že?)
Ale nebuďme naivní,všechno co se v lidském světě odehrává,bylo je a bude zneužitelné...
Na status zygoty,zárodku a dítěte se patrně díváme obě jiným způsobem,ale to patří do jiné diskuze.
Co se týká příchodu postižených dětí na svět v souvislosti s problémy v těhotenství a porodem-je jiná otázka-já se zamýšlela nad tou dobou "před",kdy lze problémům nenásilně (tím nechápej - potratem)předejít.
A kdybych to "sci-fi" v testování dotáhla ve svých představách až do konce,pak by třeba už i zkrve rodičů šlo např. s 99% přesností predikovat,zda v tom určitém okamžiku a za daných podmínek lze počít zdravé dítě.
Dovedu si ale představit,že i toto sci-fi může někomu hodně vadit.Vím,že někteří věřící se třeba k IVF a i antikoncepci staví odmítavě.

Petro a Libusche,
promiňte,ale nepochopila jsem,co jste se snažily mi sdělit???
Je mi líto,ale asi sis nepřečetla Petro,pozorně můj příspěvek a ev. i ten výše uvedený (s vlast.zkušenostmi),ale můj závěr k problému o němž jsem psala na reakci Jany-zda je lépe potratit,či dát dítě do ústavu-vyznívá,že k situaci,ve které se nacházela tvá přítelkyně (s albínkem)by vůbec nedošlo.Tak nevím...?!?!?!
Libusche - název mého příspěvku zní jinými slovy:lépe ústav než potrat.Tak mi,promiň,ale uniká mi smysl Tvé reakce!?