Názory k článku Snažíme se dál 10 - Nemilujeme se

Sosane, souhlasím téměř se vším, až na tu "hru"... přijde mi to vztahu nedůstojné.... a hlavně - je to první "lež" a první "podvod"... a ty do vztahu nepatří. Nedokážu si představit, že bych na milovaného člověka (= člověka, kterého si nesmírně vážím) šila nějaké "boudičky".
Jak tu někdo psal, zjistit, jak partner reaguje ve stresových situacích lze i jinak.

Mimochodem - nesouhlasím ani s tím žitím před svatbou spolu. I v něm se spoustě párů stane to, že on očekává, že po svatbě bude vše jako doposud (přečtěte si pár příspěvků o hádkách o peníze na mateřské - kdy on předpokládá, že nadále bude dávat jen půlku na nájem a půlku na jídlo, s tím, že žena a dítě mají vyjít za dva a půl tisíce mateřské - i s tou půlkou nájmu a tak dále), mezitím co ona, předpokládá, že svatbou se to změní (je neuvěřitelné, čemu všemu ženy dokáží věřit - od toho, že "přestane pít", až po to, že se vzdá svých koníčků a zájmů a bude 100% svého času trávit doma "hodnotným rodinným životem").... takže soužití před svatbou může být také zavádějící... to že někomu klape vztah, v kterém se skládají na podnájem a žijí si více méně svobodně neznamená, že bude klapat manželství.

Pro udržení dlouhodobého vztahu je rozhodující, zda ve vztahu existuje oboustranná snaha ten vztah zachovat. To znamená, že do jisté míry musí být vztah chápan jako hodnota sama o sobě, něco jako ta křesťanská "svátost manželství". To je rozdíl mezi žitím "vedle sebe" a "spolu". Manželství a rodina je do značné míry vaše dílo. Vkládáte mu svůj obsah. Podobně jako třeba Vánocům. Pokud Vánoce degradujete na velký úklid, shánění dárků v narvaných hypermarketech provázené stresem "co komu koupit" a následným finančním zruinováním, které finišuje snahou napéct co nejvíce cukroví (nejlépe někdy v noci, kdy už padáte na ústa) není divu, že se vám Vánoce zprotiví. Přitom je to vaše plná svoboda, jak Vánoce oslavíte, ale řada lidí si je takhle zkazí. Mnoho lidí pak Vánoce nesnáší, ba přímo nenávidí. Moderní názory na zbytečnost manželství vycházejí z podobného myšlenkového základu. Účelem manželství je vybudovat svojí rodinu jako prostředí, ve kterém se bude všem zůčastněným (partnerům + jejich dětem) příjemně žít (a např. i příjemně slavit ty Vánoce) a smyslem svatby pak vyjádření oboustranné snahy na tom domovu spolupracovat a neházet flintu do žita při prvním problému. Společná domácnost je jen velká příležitost a jak s ní naložíte je jen na vás. Pokud se vztahem začínáte, je možné si existenci tohoto "samoopravovacího mechanismu" ve vztahu ověřit. I když v období nejvyšší zamilovanosti to pro vás bude znamenat trochu přemáhání, zahrajte si takovou hru. Prostě svojí vyvolenou něčím záměrně naštvěte. Jestli se s vámi hned bude chtít rozejít, tedy ihned "vzdá partii vašeho vztahu", tak pozor. Bude tak patrně řešit i všechny budoucí problémy, pokud nebude hned po jejím. S takovou patrně skončíte jako hadr na smetáku a vztah stejně časem uvadne. Pokud srozumitelně vyjádří, co jí vadilo a bude to chtít nějak vyřešit (nebude hned vydírat rozchodem), tak je to OK.

To se nesmíš divit, my ženy rádi řešíme problémy tak, že o nich hodně a dlouho mluvíme, muži většinou dělají, že poslouchají, nebo zdrhnou. Ale když jsou partnery dvě ženy, to si nedovedu vůbec představit. Myslím když začnou obě o něčem diskutovat, to pak asi nemá konce:)

Četla jsem pozorně tvůj příspěvek, protože jsem prožila velkou krizi manželství právě kvůli komunikaci, vlastně nekomunikování. Je to dané podle mě povahami, ale je tam jeden rozdíl mezi tebou a tvým mužem - on má z minulého svazku děti, ty ne. Je asi snazší vyrovnat se s rozpadem svazku bez dětí,ať už je to manželství nebo ne. Můžeš mít vyrovnajší vztah s někým s kým se sice vídáš, ale kdybys nechtěla, nemusí už pro tebe do smrti existovat, než s tím, s kým jsi svázaná dětmi ať chceš nebo nechceš a rozpad takové rodiny asi i partner považuje za větší selhání než se prostě s někým rozejít. Ale je to jen můj názor, může to být úplně jinak.

Jájo a Petro,

na rozdíl od Vás si myslím, že nadměrná komunikativnost je spíše obrovskou výhodou - já, můj manžel i holky (vždy už v roce celkem plynně mluvily) celý den prakticky pusu nezavřeme a to spolu mluvíme ještě navíc podstatně vyšší rychlostí než je obvyklé.

S manželem jsme spolu skoro 13 let a žádné problémy nám naše "ukecanost" nepřináší spíše opravdu naopak. Takže v tom to asi nebude.

Spíše bych viděla problém v tom, když se jeden (nebo oba) z partnerů vyžívá v pitvání případných vztahových problémů. Pak se snadno udělá problém i z toho, kde vlastně žádný není.