Názory k článku Kdopak by se čerta bál?

Clanek se mi skutecne libil, dobre propracovany a pristupny pro laiky. Nevim, jestli je ocitovan z nejake publikace, pripadne casopisu, nebo sem autor skutecne napsal, ale prispevek se mi velice libil.

Mila Marie,

Cesky mikulasovsky cert coby spoutany dabel? Pripada mi, ze tvoje interpretace Mikulase a certa ponekud prehani ten nabozensky aspekt. V ceske tradici se cert casto vyskytuje jako pohadkova postava, nekdy zly, nekdy trochu hloupy, ale toto zobrazeni se zasadne lisi od toho, jak je dabel-Satan vniman z hlediska nabozenskeho. Mas asi pravdu v tom, ze se mikulasovska tradice vyvinula z toho, co popisujes. Ale alespon u nas doma za meho detstvi ten cert co chodil s Mikulasem byl bran jako cert pohadkovy, a ne jako dabel-zlo.
Nezlob se, ale trosku se mi vybavuje pani, ktera mi tady (USA) na otazku, jaky kostym bude mit jeji dcera na Halloween, rekla, ze takovych dablovych hratek se oni neucastni (moje holcicka byla tehdy za kopretinu, a jeji kamaradky za princezny, Snehurky, motyly a kocicky).
Skoda, ze ted zijeme v zahranici, a tady k nam z praktickych duvodu "chodi" Mikulas/Santa jen v noci, nikym neviden, a bez certa. (Santa pak jeste jednou s Jeziskem na Stedry vecer, ale to uz odbocuju).

Dnes u nás byl Mikuláš se dvěma čerty a andělem. Vše proběhlo v naprosté pohodě. Zpočátku jsem dceru držela v náruči, po chvilce se osmělila, odříkala dvě básničky, podala Mikulášovi ruku, dokonce se osmělila sáhnout si na čerta. Žádné drastické strašení se nekonalo, byla pochválena za to, že byla hodná a slíbila, že si bude po sobě uklízet hračky. Dostala košík s dárky přímo od Mikuláše, poděkovala a bylo po všem. Žádné slzy ani křik, prostě pohoda. Myslím si, že je to hezká tradice. Mikuláš u nás byl poprvé, když byly dceři dva roky. Myslím, že to byl pro ni nádherný zážitek. Zdraví H.

Poprvé k nám přišel Mikuláš když byly synovi dva roky. Byl to hodný Mikuláš(sestřenice), jeho čert tam jen tak postával, přesto byl synek po jeho odchodu neobvykle zamlklý, seděl, cpal se mlčky dobrotami od Mikuláše a pak -on nespavec - náhle z vyčerpání a "nervů" usnul.

Když měl o rok víc, přišel k nám čert a Mikuláš nedomluvený, sousedi v domě to brali byt po bytě. Sotva jsem otevřela dveře, do bytu vtrhl se strašným řevem dvoumetrový čert, mával opravdovým řetězem, měl pytel a syna obrovským tempem honil po celém bytě dřív, než jsem mohla jakkoli zasáhnout. Přiznávám se, že i mně se z toho stáhly "půlky", čert byl opravdu zlý a divoký. Pak se ovšem do věci vložil Mikuláš, ještě impozantnější postava a řekl Jdi pryč, čerte! a ten ho musel poslechnout. Odehnal ho od syna, ten se klepal, dokonce se trošičku i leknutím počůral, ale i básničku ze sebe nakonec vypravil (to už jsem stála u něj a držela ho za ruku.)

Často jsem potom přemýšlela, jestli ta příhoda na něj jako na odjakživa ve všem úzkostné dítě nemohla mít špatný vliv. Nezačal ale ani koktat, ani se počůrávat, dokonce to, že tu básničku nakonec řekl, bral jako své hrdinství a byl na sebe pyšný. Takže, i když jsem divočejšího četa od té doby neviděla a čin sousedů moc neschvalovala (přišlo mi to příliš drsné), ukázalo se, že platí: Co tě nezabije, to tě posílí, a souhlasím s názorem pana profesora (jako i ve spoustě jiných věcí), že by se děti neměly přehnaně chránit před vším, co by je mohlo vylekat. Co bych ale říkala kdyby syn následky měl, to nevím. O takových dětech jsem slyšela, žádné ale osobně neznám.

Já mám na celou věc stejný názor. Čert a Mikuláš je krásná tradice, s dávnou historií. Byla by proto myslím škoda, kdyby z obav rodičů uchránit své děti před nějakým nebezpečím zanikla. Myslím, že každé dítě, pokud není nijak psychicky labilní,bude
na návštěvu,nebo setkání s čertem a Mikulášem rádo vzpomínat i jako dospělák.