Názory k článku Tatík je jiný

Dobrý Terko, už dlouho jsem se pořádně nezasmála (tak jako u tvého druhého odstavce :-))

Naprosto souhlasím. A navíc jsem zjistila, že i já se od něj učím. Já například nejsem příliš trpělivá čekat, až si dítě s něčím poradí samo. Takže když se měli učit zavazovat tkaničky, nebo si mazat chleba, nalít pití... chvíli jsem vydržela, ale když mi děti řekly, že jim to nejde a prosily mě o pomoc, udělala jsem to za ně. Manžel nikoli. Vydržel a nechal je ať se s tím poperou. Já mu vyčítala, že je trápí, že jsou ještě malé, že se to mohou naučit později... Bla bla bla. Pochopila jsem, že nikoli a začala dětem i manželovi víc důvěřovat. Vždyť on se taky chudák někdy chytá za hlavu, když některé věci řeším jinak než on :-) A tak se od sebe učíme, nekritizujeme se, radíme si a doplňujeme se. Ale chtělo to snahu z obou stran, ne jen z té jeho. My ženy přece nemáme monopol na to jak mají věci být :-)

Hm, tak to já jsem asi chlap. Domácnost ani děti nepovažuju za svou výsadní doménu a už vůbec si nemyslím, že by něco mělo být jen takto a ne jinak a přes to nejede vlak. Vlastně nemám nic přesně nalajnované, aby to bylo přesně podle mě, obědváme taky nepravidelně mezi jedenáctou a druhou, jak to zrovna vyjde, co oblékne manžel dětem, když jdou spolu ven, je mi jedno, hlavně když je oblékne někdo jiný :-)). Trvám snad jen na tom, aby se v létě namazali krémem na opalování.

I já jsem matinkou dnes již 5-leté holčičky. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by tatínek některé věci neměl zvládnout. Samozřejmě, že jsem se o malou starala více já, alespoň ze začátku. Tatínkovi se do spousty věcí nechtělo, ale situace ho přinutili a vždy to zvládl. Uznávám, že některé věci řešil jinak než já, ale nejsem si jista, že má řešení jsou vždycky lepší. Často, když mám konflikt s malou (neposlouchá) divím se jak bravurně to vyřeší a naopak, když jemu dochází síly nastupuju já a myslím, že zase kouká on jak bravurně to vyřeším já. Myslím si, že přístup ženský i mužský je právě to, co děti potřebují, aby z nich vyrostli vyrovnané dospělé osůbky. My dámy potřebujeme, aby každá maličkost seděla a byla v pořádku. Pánům stačí hasit největší požáry a hlavně, když je nám dobře. Musím uznat, že já často se přistihnu přitom, že se od manžela spíše učím jeho klidu a nadhledu nad věcí. Vždyť to, že jednou za čas není všechno, tak jak má být dává pocit svobody, zvláštnosti a schopnosti řešit situace jinak než je obvyklé. Ony ty děti jsou dostatečně chytré, aby pochopili, že něco je správné a něco se občas může.

Takže pokud se děti smějí, když jsou se svými tatínky - maminky buďte v pohodě. Všechno je v pořádku. Je to to nejlepší co mohou dostat lásku tatínka,...maminky, babičky i děděčka. A že to dělají trošku jinak? Hmmmm.

Ještě jeden příběh na závěr: Vždycky jsem si říkala, že náš dědeček (tchán, bydlí s námi v domě), dcerku jenom rozmazluje a nevychovává. Domča ho má však moc ráda a já jsem za to moc vděčná. Jednou se jí však stal průšvih ve školce. Děda byl první komu to řekla, komu se svěřila. Byla jsem ráda ještě víc. Pochopila jsem roli dědečka v Dominiččině srdíčku - je to kamarád, nevychovává, ale je tu když má bolístku.

Každý jsme na něco - někdo na plínky, někdo na bolístky, někdo na hraní. Každý jsme nějaký a pokud dáváme lásku, dáváme to nejlepší ze sebe. A děti to vidí, vidí i když kritizujeme svého manžela a on potom klesá v jejich očích. Opravdu to děláme tedy líp?

Neda mi to, abych nepripomnela, co jsem cetla o Tereze Maxove a jejim synkovi a manzelovi. Psala, ze kdykoliv ji manzel s Tobiasem vitaji na letisti, tak je maly napr. jen v pyzamku a bez ponozek, ale kdyz vidi jak jsou oba spokojeni, tak to proste neresi :o)))