Názory k článku Proč nejsou děti ve škole šťastné?

No to je hrůza. Myslela jsem, že je to na základních školách aspoń o trochu lepší, než před 30 lety. Nás to čeká za rok, uf!
Já jsem byla z hlediska školy bezproblémové dítě, ale doteď si pamatuji, jak jsem psala první "diktát na písmenka". Napsala jsem vše správně, ale mezi písmenka jsem nenapsala čárky ani mezery - spojila jsem do jednoho "slova". První "diktát" se neznámkoval, dávaly se razítkové hvězdičky, ale já žádnou nedostala, jen jsem měla mezi písmenky dlouhé červené dělící čáry a "V" (viděla). Bylo mi to moc líto.

Změna školy moc nepřichází v úvahu, jednak těch škol na výběr moc není a ta současná je z nich rodiči hodnocena jako "nejlepší"(nejbližší alter školy jsou 45 km daleko). Paní učitelka s dětmi skutečně pracuje. Ale hlavně, děti jí i přes to "otřesné" známkování milují...takže by to pro Vojtu byla asi zase rána. Je mladá, proto možná časem a praxí ze svých nároků sleví. Sama vidím potíž v tom, že se sešlo v jedné třídě tolik dětí s velkými problémy. Jeden úzkostný chlapeček se před každou písemkou strachy rozpláče (tedy každý den) a je třeba ho utěšit a zatímco se utěšuje, propadlík stihne majznout nejbližšího kluka penálem a vznikne rvačka. Co s dítětem, které do čtení začne hlasitě hýkat a nic na něj neplatí, za dveře se vyšoupnout nesmí, protože by tam nad ním nebyl dozor, musí se čekat, až se uklidní a to trvá třeba celou hodinu atd. atd. A také překvapuje, kolik dětí se nemůže naučit číst, nemůžu se divit, že se jim paní učitelka věnuje přednostně... Nad čtvrtou třídou, kterou po ní převzala nová učitelka, byla pěta jen chvála, děti jsou k sobě ohleduplné, silnější pomáhají slabším, byl tam odveden pořádný kus pedagogické práce. Jen si nová paní učitelka na schůzkách stěžovala, že srdíčkama jsou děti stále u "staré" paní učitelky. Možná, že to přísné známkování vyplývá z toho, že má strach, aby jí starší kolegině nevytýkaly, že se dětem sice věnuje "moderně", ale nic neumějí...

No, takovéhle "sazby za zapomínání" taky pamatuju ještě z komunistické základky, tak po revoluci možná jenom přebraly "osvědčený systém"...

S.

Muhu uvest jen vlastni zkusenosti, pamatuji si ze z pricin, na ktere jsem nikdy v zivote neprisla, me rodice v deseti letech zmenili skolu, nezapadla jsem, spis naopak bylo ze mne typicke sikanovane dite. Ucitelum jsem vyhovet umela, ale mela jsem strasne problemy s kolektivem. Proc o tom pisu, mam dodnes za zle rodicum, ze mne v tom, pres vsechny pocatecni stiznosti a prosby, nechali. Skola pro mne byla peklo. Spravilo se to az na gymnaziu. Takze kokretni otazka, pokud skutecne vase dite ma tak zavazne problemy a zda se, ze za ne muze skola, nektera ucitelka nebo system vyuky, neni mozne ho dat do jine skoly nebo alespon tridy? Predstavte si to na vlastni kuzi, co je to za hruzu chodit nekam, kde vami nadrizeny pohrda, kde ma pro vas jen ponizujici ci ironicke poznamky a jeste z toho skladat ucty rodine. Mam za to, ze vetsina z nas by si rychle snazila najit jine zamestnani, tak proc deti v tomhle pekle nechavate? To skutecne neni jine vychodisko?

Výborný článek. Dětem jsem našla školu, která v zásadě proklamuje takovýhle přístup a většina učitelů alespoň co znám na prvním stupni je schopna tyto náročné požadavky zvládat nebo se o to aspoň snaží.
S tím znevýhodněním těch, co nezapomínají... To je právě ten individuální přístup. Kdo nezapomíná, je v klidu, vůbec neví, co to je neustále poslouchat "jaktože to zase nemáš". Stran tahání na zádech je to tak, že zapomětlivec má tašku plnou jiných věcí, s kterými si pak třeba hrají i ti vzorňouši. Kdo se snadno soustředí, má výhodu, o kterou se nijak nezasloužil, stejně jako o různá jiná nadání. Jedno mé dítě je takový ten vzorňák, co vždycky všechno má (pokud to včas vytluče z roztěkané matky), umí, nezlobí, to druhé občas blbne, když nemá, ale o to je komunikativnější, milejší, schopnější pochopit druhé... Pro oba by měla být škola příjemné místo, a zatím také je. Strach ze zdvojení pomůcek pro všechny děti bez rozdílu bych neměla, protože to právě potřebuje jen někdo, není možné stále dokola rovnostařit, říkat "kdyby to dělali všichni". Nedělají. Někdo má potřebu vykřiknout, když vidí vránu za oknem, s druhým nehne ani stejně umístěný kosmonaut. Kdo je na tom lépe? Nepoměřitelné. Jednou ten, podruhé onen.