Názory k článku Otcovské fejetony: Interview s puberťákem

Já si myslím, že jako u všeho, je to tak hodně o povaze jak rodičů, tak dětí, o jejich životních podmínkách, osobních vlastnostech, zkušenostech, rozdílnostech...například Agáta, jak jsem měla možnost sledovat střípky jejího životního příběhu, to měla v životě hodně těžké a to je s dcerou asi dost sblížilo, u obou to vedlo k vysoké osobnostní zralosti...ale asi je dcera současně povahou komunikativní a matka taky, jinak by stejná situace třeba vedla k maléru.

Co se týká doporučovaných přímých otázek (Zuzana), tak právě ty byly označeny za důvod proč se mnou syn v pubertě obtížně komunikuje, protože bez ohledu na tón je považuje za výslech (slovo odborníka). Takže byly doporučeny právě ony otevřené otázky typu "co bylo ve škole, na tréninku" atd. Já totiž ani obvykle dopředu nevím, na co se chci zeptat, ani co mi je potomek ochoten sdělit. Je to právě proto, že mě zajímá on, a ne co dostal za známku nebo co kdo řekl na jeho referát. To sice taky, ale to je vlastně druhořadé. Tou otázkou mu právě dávám prostor aby mluvil o tom, o čem on chce, co je pro něj důležité, a ne jen odpovídal na přesně kladenou otázku a "já se dozvěděla to co chci". Já chci vědět víc o jeho životě, pocitech, a to se právě přesně formulovanými otázkami nedozvím, i když na začátek bych to nezavrhovala, občas se děti rozpovídají a samy přejdou na to, o čem chtějí mluvit.

Jinak odborníci se shodují i v tom, že problém puberty je v její samé podstatě, tedy nemusí jít o špatný přístup rodiče, ten chybu dělat nemusí, a přesto vztahy s puberťákem váznou. Bohužel se tady zas jako jinde setkávám s tím, že ti, co to zvládli, tady kritizují ty ostatní. S tím ale těžko co nadělat. Pro ty, co potíže mají, bych ráda dodala, že když jste se dítěti dostečně věnovali před pubertou a měli jste dobrý vztah, tak se to zas vrátí, jen je třeba přetrpět tu dobu jeho osamostatňování, která může být dost krušná. To, že se dítě nechce svěřovat vůbec nemusí být tím, že rodiče někdy v minulosti důvěru zneužili nebo nebudovali citový vztah, je to prostě někdy jen a jen tím, že se ve zmatku svého dospívání rozhodně odhodit rodiče jako něco, co ho brzdí zpátky a objevit všechno sám, nově a líp.

Ó, jakou radost mi udělal tento "rozhovor se synkem"! Úplně se tetelím radostí! Mám tři syny, z nichž je jeden ročník 92, druhý 91 (třetí 03, tek tam je to zatím o.k.!) a nachlup stejné je to i u nás!!! "Co ve škole??" ......"nic!!! Dobrý!" "Jdi se učit" "My se na zítra nic učit nemáme" "Tak si udělej úkoly" "Nemáme" .....atd..atd... A tak jsem ráda, že to není jen u nás doma!!! :-)) Lenka

Monty, myslím, žes to napsala dobře.. popsala jsi situaci, kdy se děti podíleli na chodu a fungování rodiny. Ale proč by tomu tak nemohlo být i teď. Jasně je to obtížněji proveditelné, ale jde to. Dcera ví o většině finančních věcí naší rodiny a o zbytku ví, kde to najít. Proč? Protože je to potřeba a protože ona je v rodině můj partner, kterému můžu věřit. A naučila se, že jak dobře se bude mít naše rodina, tak dobře se bude mít i ona. Byla i doba, kdy nedostávala kapesné, ale naopak si vydělává... Materiálno není vždy nejvýchovnější, i když bych ráda, aby už konečně měla vše materiální, co potřebuje.

Nezapomínej ale, že za dob našich babiček byl úplně jiný život... neexistovaly žádé školky nebo jesle, ženské obvykle nechodily do práce, rodiny byly tak nějak semknutější, trávily spolu víc času a role byly jasně dané - syn se vyučí řemeslu, dceru matka naučí být hospodyně. Ty nároky na lidi byly daleko menší, i když za nesrovnatelně horších ekonomických podmínek. Moje babička byla z chudé rodiny, vyprávěla mi, že maminka ani nemohla jít v zimě do kostela, protože neměla zimní kabát, ale určitě jí nikdy nenapadlo vyčítat jí, proč nemá tak hezké šaty jako bohatší kamarádky. Ona totiž odmalička doma viděla, jaké úsilí rodiče vynakládají na obživu - pracují na poli, chovají dobytek, tatínek chodil na sezónní práce do města; odmalička byla zapojená v tom procesu a logicky si vážila rodičů, když viděla, jak dřou.
Dneska je to o něčem jiném. Málokdo z nás má tak těžkou a časově náročnou práci jako naši praprarodiče, nevstáváme ve čtyři abychom nakrmili dobytek, máme i ty zimní kabáty a z pohledu našich dětí je naše práce vykonávaná mimo domov něco abstraktního, spousta dětí má prostě tu představu, že tatínek s maminkou jdou někam do kanceláře, tam sedí a pak za to dostanou peníze. Ta úcta spojená s těžkou prací při obživě rodiny už prostě nemůže fungovat. Navíc děti do ní vůbec nejsou samy zapojené, takže ji logicky neocení.
Chceme-li dnes po dětech, aby si nás vážily, musíme se o to zasloužit jinak.

Necitovala jsem Římany, ale když si vzpomenu na vyprávění babiček, které svým rodičům vykaly a úcta nebyla jen pouhé slovo, vidím ten generační rozdíl... ale také je generační rozdíl v tom, že když se mě můj syn zeptá, jestli se orálním sexem může nakazit vizem HIV, tak ho neseřežu karabáčem, ale odpovím mu (samozřejmě mě bude zajímat, jak na to přišel, tedy o čem zrovna přemýšlí nebo co řeší za problém, když ho napadla tato otázka).