Názory k článku Kdo zná dítě nejlépe?

Souhlasim s psychologem. Proto jsem taky ten článek pojmenovala Kdo zná dítě nejlépe - protože jsem řešila, jestli mám dát na názor doktora, kterej má možnost srovnání se spoustou jiných dětí a může dítě posoudit objektivně (ovšem v našem případě o objektivitě nemůže bejt řeč, když všichni potvrzovali nesprávnou diagnózu), nebo jestli se mám rozhodovat podle sebe, když tohle konkrétní dítě znám mnohem víc do hloubky, ale srovnání mám tak maximálně s patnácti dětma. Intuici bych do toho až tak netahala - to že dítě slyší člověk prostě vidí denně v běžných situacích, kor když to začne na popud doktora pozorovat. Myslim, že už to tu pěkně napsala Silvie. Ten článek měl bejt mimo jiné o tom, jak jsem přes svou zkušenost začala pochybovat pod vlivem autorit. Ideální by asi bylo, kdyby si doktor vyslechl poznatky rodičů. Chápu, že rodiče můžou informaci zkreslit, ale ono chování dítěte v ordinaci je taky trochu mimo. Další věc je zaměření doktora na vyhledávání problémů. Zrovna teď to vidim na kamarádce, která jednou vlezla s prckem na rehabilitaci a od tý doby jsou tam každou chvíli na kontrole kvůli drobnostem, kterých by si jinak člověk ani nevšim (např. teď má dítě při lezení špičky dovnitř - ve stoji je má normálně. Minule to ještě nevadilo, protože to je prej normální v ranym stádiu lezení, ale teď už je to problém a musí se s tim cvičit. Schválně jsem to zkoušela a jsem taky v ranym stádiu - kupodivu mě to v životě nijak neomezuje, moje máma se kvůli tomu nikdy nestresovala a ani se mnou nemusela provozovat ne vždy příjemný cvičení.) O studenej fonendoskop tu vážně nejde. Kluci se ani nebojí očkování, donedávna prohlídky nevnímali nijak negativně a my se je v tom snažíme podpořit (z hlášek ve stylu "Jestli budeš zlobit, dá Ti paní doktorka injekci." mam husí kůži). Když vim, že je třeba odběr krve (když byl syn nemocnej a nevědělo se co mu je), nemam jedinou námitku. Ale když vim, že narkóza nutná není...

Soničko,

s touto větou: "Co se tyce vety: matka sama nejlip pozna, jestli je jeji dite normalni ..... tak za tim si stojim. " , tak nezlob se, s tím já rozhodně souhlasit NEMOHU!!! Např. některé poruchy z Autistického spektra zůstávájí NEPOZNÁNY ROKY!! Mám kamarádku, která má na toto u syna podezření, dosud nebyla se synkem na vyšetření a dítěti je 10 let! JAK má asi podle Tebe matka-LAIK poznat autistu, aha ??

Milada

Nejsme tady od toho, abychom vychytavali slovicka, ale od toho, abychom o temetu diskutovali. Ja jsem sice psala, ze jsme navstivili psychiatra, ale taky jsem psala, z jakeho duvodu. Chce to jen cist pozorne. A taky jsem nepsala, ze jsme k psychiatrovi chodili i pote. Proste jsem tam byla z jineho duvodu, nez ma autorka a jen mi bylo receno to, co jsem uz tusila ja sama. Jako matka jsem za nejakou dobu zjistila, ze muj syn je trochu opozdeny, a ze neco neni O.K. k tomu jsem nepotrebovala vyklad psychiatra. Jsem zdravotni sestra. "dat dite do jesli" bylo jen doporuceni psychiatra na celou vec. Ja tak udelala, sla do prace a o vic se nestarala. A taky vim, ze jsem nic nezanedbala. Navic, do tech jesli bych dite dala tak jako tak. Tenkrat to proste tak fungovalo
ze kazda matka byla s ditetem doma cca do dvou let a sup s nim do jesli a do prace.

Co se tyce vety: matka sama nejlip pozna, jestli je jeji dite normalni ..... tak za tim si stojim. Mozna nektere matky nechteji videt, ani slyset, ale vetsina si sve dite hezky hycka a zna ho do puntiku. Spise naopak, mnohdy jsou matky az moc prepeclive a to pak honi po lekarich. Tim nemyslim, ze je to pripad autorky. Mozna ma k tomu duvod, ale na druhou stranu, proc dite trapit neustalym vysetrenim atd., kdyz je na to casu dost. Dite se vyviji do 6ti let veku - rec,vjem, osobnost, geneticke znaky podobnosti atd.)
Pokud jsi skutecne podle prezdivky psych. tak bys to mel vedet!!!
Nekdy je dobre min "nevrtat", nez neustale nahlodavat.
Znovu opakuji mou osvedcenou zkusenost - nechat dite, at se vyvine samo, at si samo najde cas ...ale nutit ho k necemu jenom proto, ze to chceme my, je naprosta volovina. Kazdy dobry detsky psychiatr Vam rekne" nenutte to dite do neceho, co nechce, ono si samo najde cesticku"

Ty jako matka prece nejlip sama vis, jestli Tvuj syn je (promin za to slovo) normalni. Zajimavy nazor. Verim, ze to neni ten pripad, ale ony naopak matky obvykle nechteji videt. Velmi casto "vidi" uz vsichni okolo a matka intenzivne lakuje ruzovou barvou. Opakuji - verim, ze toto neni ten pripad, ohradil jsem se jen proti te naprosto nepravdive vete.

A co Ti v tom brani, "netlacit na pilu" jeste dyl. Ty jako matka prece nejlip sama vis, jestli Tvuj syn je (promin za to slovo) normalni. Vidi, slysi, chodi, reaguje, smeje se, place atd. To jsou reakce normalniho ditete.
Ja osobne si myslim ( z vlastni zkusenosti s mym synem), ze ta skolka by nevadila kazdy den, mozna by jste byli prekvapeni, jake by zacal delat pokroky. Vis, jestli chodis do materskeho centra (nevim, jak to tam chodi, jestli je to na zpusob skolky atd.), tak soudim, ze tam budou pokazde jine deti, nebo mozna par stalych, ostatni se stridaji. Ve skolce ci v jeslich (nevim, jestli jeste dneska existuji) jsou stale ty same deti a casto mezi sebo souperi o misto, o hracky, o prizen ucitelky atd. A kdyz to nejde jinak, tak se musi ty deti mezi sebou navzajem dohodnout - jakymkoliv zpusobem, a jeden zpusob je rec. Kdyz to neumi (jao muj syn), proste zacne podle sveho. Kdyz uvidi, ze se mu bud deti smeji, ze neumi mluvit, nebo ze na to nikdo nereaguje, zkusi ze sebe dostat neco jineho a casem se bude zlepsovat. Nepisu o tom proto, abych vypadala chytra, ale proto, ze jsem tuhle zkusenost zazila se svym vlastnim synem. Kdyz byl se mnou doma, snazila jsem se s nim mluvit porad, cetli jsme si (vlastne jsem cetla ja jemu), prohlizeli obrazky,hrali si, chodili ven na piskoviste mezi ostatni deti.
Ale porad nic. Syn totiz vedel, ze ja jsem porad nekde kolem a tudiz na mne spolehal (hlavne na tom piskovisti). Kdyz neco chtel rict atd. automaticky prisel za mnou a svou hatmatilkou si to rekl. No a ja jsem pak musela prekladat. Kdyz byl ve skolce, musel to delat sam a zacal mluvit.
Nevim, jestli v tom materskem centru jsi s nim. Jestli ano, tak na tom mozna budete stejne jako ja a syn, tzn. ze on vi, ze si porad nekde na blizku a nesnazi se.

Ale moje rady neber jako ze jenom ja mam pravdu. Opravdu pisu pouze ze sve zkusenosti. Pisu je jen pro srovnani.

Mam dve deti ve veku 19 a 16 let, starsi syn zacal chodit v 9 mesicich, mluvit zacal ve dvou letech, od 1.5 roku nemel pleny (mel Dg. abnormalni hyperaktivita, nesoustredenost - mozkova dysfunkce), mladsi syn se poprve postasvil v postylce, kdyz mu byl skoro rok, chodit zacal az nekdy kolem 1.5 roku, pleny jsem mu davala az nekde do dvou let a mluvit zacal az po trech letech.(jeho Dg. lynfangioma colli giganteum, hypoplasie prstu pr. ruky, mentalni retardace - dysfunkce).
A dnes? Jsou to krasni, zdravi a sikovni kluci, kterym nic nechybi.

Takze ja bych byt Tebou klidne pockala, vzdyt nikam nespechate, nech tomu volny prubeh, Tve dite ma furu casu a cely zivot pred sebou.
Holt, nekdy ta priroda toho nadeli vice, nekdy mene, tam kde ubrala, nekde naopak nadelila. Zkus si spise vsimat, v cem Tvuj syn vynika, co ho bavi (napr. rad kresli, rad neco montuje a rozebira, rad neco napodobuje - treba tebe, kdyz neco delas atd.) a podle toho pak jednej. Mozna prave tak se Ti podari prolomit tu zed, ktera stoji pred nim a on ji porad nemuze prelezt.

Drzim Ti palecky.