Názory k článku I Pan Dolejš má právo na nové podněty

Nevím, co je na tomto příspěvku odpudivého a hnusného. Naopak si myslím, že vaše chování je děsně pokrytecké. Na konci článku píšete něco a dobru, lásce a já nevím o čem všem ještě a při tom byste chtěla "ukamenovat" maminku, která má postižené dítě - ne vlastní vinou. Vaše chování přesně odpovídá tomu, čemu nás učili dříve - odlkádat tyto děti do ústraní, aby nebyly vidět. I já jsem jedna z těch maminek, kterým se narodilo postižené dítě a nevidím v tom žádnou nevýhodu. I já jsem matkou a mám právo chodit na tyto stránky a mě velmi zajímají osudy jiných maminek a jejích postižených dětí. To, jak tuto situaci zvládly ony a co jde dělat dál.
Já sama mám přítele, který není otcem mé dcery a vůbec mu nevadí, že je postižená. Znám i více rodin s postiženým dítětem, které jsou úplné a naopak je postižení jejich dítěte ještě více ztmelilo. Z toho je vidět, že to nemusí vést k rozvrácení rodin.

S pozdravem a přáním všeho dobrého všem
Ivana a Terezka

mám po přečtení slzy v očích,protože ublížit tak dětatku ,to chce tu zrudu nechat lynčovat každý den.sve jsme si zažily s klukem který se předčasně narodil a doktoři měsíc tvrdily že nepřežije,a když ano tak jako ležák.jenom díky odhodlanosti me ženy a vojtovy metody jsme zvitězily.tím jsem chtěl říct držím palce

Jano,
zřejmě patřítě k těm, kteří když televize vysílá záběry ze zemí s hladomorem, přepínají. Nechcete vidět nic jiného než "štestí" kolem sebe. Je hrozné, že vůbec najdete sílu a kritizujete někoho, že si dovolí svůj životní průšvih zvěřejnit. Vaše reakce je neuvěřitelná a povrchní, stejně jako svět ve kterém žijeme.

Milá Jano a Honzíku.
Ten článek jsem si přečetla a vůbec na mně nezapůsobil špatně. Zřejmě jste tak docela nepochopila, o co v něm SKUTEČNĚ šlo. Myslím si, že jste příliš citlivá na kritiku partnera. Jistě svého máte velmi ráda a vážíte si jej. V tom článku ale přece nešlo o to, jak k tomuto stavu došlo, ale o to, jak se dá i těchto těžkých případech velmi plně žít a najít si smysluplnou cestu životem. Víte, já mám také postiženou dceru, ta se zase narodila předčasně. Po velkém boji, který trval 3 roky nakonec zůstala jen nevidomá. Taky potřebuje ostatní děti. Já zase narážím na to, že když s Kájou vidím na písku maminky s dětmi a jdeme za nimi, většinou postupně rychle své děti zavolají a odejdou. Káji jsou 4 roky, je nevidomá, tedy dosti jí chybí zvědavost a hrozně ráda děti poslouchá. Maminky, které mají "zdravé" děti si samy pro sebe toto utíkání zdůvodňují tak "aby jejich děti Káji neublížily". Ale, ruku na srdce, je to spíš nechuť a strach z neznámého a snad i strach, že se moje dítě naučí něco špatného. Vím,co říkám, protože i já jsem měla takovéto pocity, než jsem stejnou věc prožila a věřte,každé z nás se může narodit postižené dítě, nebo se stát po úraze. Věřte mi, je to těžké, ale život nekončí a nemusíte se zbytečně bát. Přeji Vám jen krásné v životě, zdraví a spokojenost. Až potkáte postižené dítě, nebo člověka, nebojte se a věřte, že on netrpí, má to jen mnohem složitější než my a života si více váží.Ví proč.

Tak to ses fakt zasekla, jelikoz tam nebylo napsano, jak se to opravdu stalo - pokud vim, nikdo to presne nezjistil (Alespon ja jsem to tak pochopila)