Názory k článku I Pan Dolejš má právo na nové podněty

No, nikdy jsem si nemyslela, ze jsem neuroticka... pravda vsak je, ze tolik nesouhlasnych reakci me nuti se zamyslet... Obcas jsem premyslela, ze bych si asi o te trapne historii s mym strejdou (mam vetsi stesti nez ta holka, co ji zneuzival jeji otec, ktery je stale jeste nazivu a ona ho dokonce vida, navic se svou malou holcickou! To bych nedokazala. Muj stryc nastesti pro moje psychicke zdravi bydlel dost daleko a kdyz mi bylo trinact, tak umrel na rakovinu plic, coz je mimochodem symbolicky jeden z nejhorsich trestu za spatne chovani, za to, ze jsme nenechali jine dychat... Takze to cele trvalo "jen" asi 5 let) mela promluvit s odbornikem, ale moc nemam chut to znovu probouzet... Poprve to ze mne lezlo, kdyz mi bylo osmnact a zacinala jsem sexualni zivot s normalnim klukem. Rekla jsem to mame a ona se rozbrecela, co vsechno ji jeji bracha i po smrti jeste dela... Moje matka je pravda taky trochu labilni... Ale asi mate pravdu, mozna bych si mela tu historku znovu "prozit" a lepe zpracovat s nejakym odbornikem. Dotedka jsem si fakt myslela, ze v normalnim zivote se to neprojevuje a nepozna se to na mne... Je sice pravda, ze Verce porad rikam, at si dava pozor na cizi pany, co by na ni mohli sahat, ale myslela jsem si, ze tam to konci.
Mozna je fakt, ze jsem se taky diky tomuhle naucila zavirat oci pred vsim tim spatnym, co se na svete deje, uz to proste na me bylo tak trochu moc...
Jednou jsem byla na seminari pro lidi, kteri by se meli zabyvat primarni protidrogovou prevenci (tzn. prace s tou "zdravou" vetsinou). Hrali jsme tam dost zajimavou hru: Kazdy dostal obalku A4 a mel ji polepit vecma, ktery jsou o nem znamy a za ktery se nestydi, na ktery je hrdy. Dovnitr si mel kazdy vlozit svoje problemy, ktere muze, nebo nemusi prezentovat. Ty obalky meli vsichni docela dost plny, tak jsem si myslela, ze to je normalni. Vsichni mame problemy, se kterymi se nam vice ci mene nechce ven.
Je ale pravda, ze mi ta minulost trochu nici i muj intimni zivot s partnerem a dodneska napriklad nesnesu, aby tesne za mnou sel doschodu jakykoliv chlap (i muj manzel). Jestli vsak chci zustat verna svoji teorii, ze na tuhle Zemi jsme se prisli neco naucit, dospet a vyzrat, asi bych se mela zbavit toho zavazi, co si s sebou tahnu uz hezkou radku let. Asi to diky vam zkusim. Odvazuju se radit anonymovi to same. Dekuju za prispevek, ktery probudil stare rany a treba mi pomuze vyrovnat se se sebou samou. Taky dekuju vsem, ktere na me reagovaly, hlavne Alce, za citlivost. Skoda, ze se pres ten internet obcas veci hur chapou a clovek ma obcas tendenci se vic "rozjet" a obout se do toho druheho, protoze je to proste vice mene anonymni.

V prvni chvili jsem Vas chtela nazvat prinejmensim k..... (Jana + Honzik 10 m), ale prominte nestojite mi za to, a vlastne mate pravo na svuj nazor. Dekuji pani dr. za tento prispevek. Svet neni ruzovy, ale hlavne si myslim, ze ten clanek neni o tom jak se to stalo, ale hlavne o neuveritelne odvaze, lasce a obetovani pani Daniely. Smekam. A dekuji jeste jednou za to, ze nam otevirate oci, abychom si uvedomili jake je to neuveritelne stesti, mit doma zdrave dite.
Lukášku a paní Danielo - drzime Vam s mym synkem pesticky, a přejeme ať při svých bojích s úřady si vždy odnášíte jen vítězství

Milá Danielo, naprosto sóuhlasím s výrokem, že pro naši společnost nemá život dítěte žádnou cenu. Zaráží mě postupy soudů, kdy např. týrané dítě vrátí rodičům, nebo přístup k rodičům postižených dětí /sociální dávky/, dívala jsem se na pořad "na Vlastní oči", kdy jste tam byla vy a nedávno byl o Olince, která se léčí Marihuanou, a nad přístupem úřadů by jeden plakal.
Nemluvě o tom, že když nemáte postižené dítě a chcete jít zpět do práce, tak kde je úcta k mámě s dítětem?Když jsem se po roce mateřské vracela do práce, jeden z mých šéfů předemnou prohlásil, že matky s dětma jsou v práci nahovno.
Myslím, že tím je řečeno vše.

Danielo,
gratuluju k vyhrané bitvě... i když - asi bych spíš měla gratulovat tomu človíčkovi, který dostane tak obětavou mámou.... :-))
Váš příběh neustále sleduju, mám radost, že se Lukášek směje - a věřím ti, že jsi na něj hrozně pyšná. A na sebe.

jelikož jsem zjistila, že byl na rodině otištěn článek z časopisu Děti a my 2/04, který se týká mě a mého synka, dovolím si reagovat na vaše příspěvky.
Mediálně je náš příběh znám už z TV Nova(1/2003), Na vlastní oči, které jsem oslovila po konečném rozhodnutí soudu nad pachatelem, t.j. zproštění žaloby v plném rozsahu údajně pro neurologické onemocnění. Předtím tomu předcházel rozsudek, kde dostal 12let, proti čemuž se odvolal.
Doufala jsem, že zveřejněním dojde k obnově procesu, jak už se to v určitých případech před námi podařilo(např. hočička utýraná ve vaně). Náš případ je šokující nejen pro brutalitu jakou byl čin spáchán, ale také pro to, že do té doby nikdy partner nejevil násilnické sklony. Dobře si pamatuji, jak jsem vždy říkala, když jsem věděla o domácím násilí, "to mě by se nikdy stát nemohlo, já bych to nedopustila...". Bohužel jsem neměla na výběr, odešla jsem od malého 1x v životě na 3 hodiny a následky poneseme celý život.
Když jsem v roce 2003 vytvořila OS Hornomlýnská, rozhodla jsem se veřejně vystupovat a náš příběh měl pomoc dobré věci. Koneckonců názor si můžete vytvořit sami na našich web stránkách www.hornomlynska.cz. Lidi zajímají konkrétní osudy, kromě získání sponzorů mi to přineslo mnoho radosti např. ve čtení dopisů maminek, které mají také postižené děti a oslovilo je to. Také mám dopis od paní, která se na základě otištění článku ve Vlastě rozhodla odejít od násilníka, který ji i děti léta týral... to jsou okamžiky, kdy si uvědomuji, že mé úsilí má smysl.
Kromě OS čekám na dalšího človíčka, boj jsem vyhrála, teď už čekám na telefon, kdy pro mě budou mít volné děťátko.
I dnes po 4 letech stále věřím, že se nám podaří najít nové důkazy pero obnovení procesu, vše je na dobré cestě a opět se k nám bude vracet TV Nova Na vlastní oči. Na vlastní kůži jsem měla možnost poznat, že v naší společnosti nemá život dítěte prakticky žádnou hodnotu, odmítám se s touto realitou ztotožnit, tak proto taky mé veřejné vystupování.
Čekala jsem 3 roky na první úsměv Lukáška, dnes už se občas i zachechtá, nemá bolesti, jsem velmi šťastná a pyšná mamina :-) Na rodině máme i fotoalbum http://rodina.cz/dolejsovi, sice jsem časově ve skluzu, ale pan Dolejš je jako vždy úžasný.
Velice všem děkuji za slova podpory, nesmírně si toho vážím.

Daniela