Názory k článku Deklarace práv počatého dítěte

Filozofie je jedna věc, zákony druhá. Že může každý člověk mít životní filozofii jinou, to je snad jasné. Zákony ale platí pro všechny. Tady vidím zásadní rozpor: Působit na lidi tak, abych ovlivnil jejich myšlení a způsob jednání je O.K. Vymyslet zákon, ve kterém jim takové jednání prostě zakážu je K.O. O to víc, když se nezabývám "detaily" (děti v ústavech, sociální práce).
Simono, je hezké, že se zabýváte filozofií a na rozdíl od nás ostatních prý přemýšlíte, opravdu o tom začnete přemýšlet teprve až nastane taková potenciální situace a potom možná začnete vnímat i názory a pocity ostatních a začnete je respektovat.

Ale kvůli tomu přeci nemůže odsuzovat jiné, které cítí, že by to nezvládly...

Simono - hm :o)
Klidně se přiznám, že jsem ve dvaceti podstoupila miniinterupci - neměla jsem postižené dítě, jen jsem se na to necítila ,tím myslím po všech stránkách. Nemám jedinou výčitku svědomí, vím, nebo si spíš myslím, že jsem tenkrát udělala správně. A hlavně - bylo to moje rozhodnutí .
Teď mám zdravou dvouletou holčičku a plánujeme další mimi. Kdyby mi v těhotenství někdo řekl,že budu mít postižené dítě - nevím co bych dělala, jen jsem chtěla reagovat na tvoje příspěvky a docela bláboly ohledně plodu. Nemyslím, si že to co jsi napsala je pravda. Ale každý máme na to jiný názor, že ? A proto jsem moc ráda, že u nás ta možnost volby existuje - podle mě na to žena má právo .

Alko,
rikat o nekom, ze mu chybi zivotni zkusenosti, je zrejme pubertak atd. na zaklade ceho? Ani sis neprecetla poradne celou diskuzi.
Cituji:
Vím, o čem mluvím, zažila jsem to. O postižení naší dcerky jsme se dozvěděli v 32.tt, zemřela koncem února, když jí bylo necelých sedm měsíců... Ale svým způsobem to bylo nejkrásnější období našeho života, i když samozřejmě velmi náročné (citově i fyzicky). A hlavně naše dcerka prožila mnoho krásného, byla přes všechny problémy opravdu šťasná.
Hadej, kdo to napsal?
Me naopak prijdou Tve prispevky velmi nadrazene a patronizujici.

No a co když ho nepočala se svým mužem, ale byla znásilněná? Pak je taky její povinnost dítě porodit? Případně vychovat? A vychovat povinně s láskou? A jak velká ta láska musí být? Musí být stejná, jako kdyby nebyla znásilněná, nebo smí být menší? Smí jí vadit, že třeba přijde o práci? Že ji kvůli tomu opustí třeba přítel?