Názory k článku Adopce - díl 8. - Zamítnutí

Tedy vy jste mě tak naštvaly, že musím napsat znova. To nejdůležitější na výchově je to dítě opravdu poctivě a nezištně milovat a řídit se tím. A myslím, že normálnost je taky o rovnováze rozumu a citu. A do třetice: matka bez citu není matka. A toho psychologa bych se ještě zeptala, co myslí výrazem nezvládnutelný.

Hm...
jenom par poznamek:
1. emocne snad jedna (alespon nekdy) kazda normalni zenska - protoze je to zenska... Pokud prehnane emocni jednani neni na dennim poradku a kvuli kazde prkotine, neprijde mi to jako duvod pro jakekoli souzeni schopnosti a neschopnosti dotycne zeny.
2. pokud je takovato rodinne prostredi oznacena jako labilni a nevhodne, jak je mozne, ze deti mohou adoptovat (a aspon podle clanku v novinach adoptuji) ruzne "hvezdy" (zpevaci, herci...). Pritom se (alespon me) jevi, ze takova typicka "hvezda" se za svuj zivot minimalne 2x rozvede, jezdi po vselijakych turne (tj. neni moc doma), zije diky svemu zamestnani hlavne vecernim az nocnim zivotem... nepripada mi to jako idealni prostredi pro vychovu adoptovaneho ditete.
Konstanta

že jsi všechny dotazníky poctivě vyplnila a na všechny otázky pravdivě odpověděla.
O nějakých krajně nepravděpodobných možnostech jsi se neměla zmiňovat (vlastnictví domu - je rodinný a šlus, co je jim do toho, studium manžela - letos končí, možná že to tak nebude, ale nejsi Libuše, abys to uhodla. Když psychologovi vypočítáváš všechny eventuality, které mohou nastat, tak mu nepřipadáš jako zodpovědný člověk, který se snaží se na vše důkladně připravit, ale jako labilní člověk, který si maluje samé špatné konce. Aspoň mě to tak připadá, podotýkám pro ty, které si už sbírají kameny. A nezapomeň, není psycholog jako psycholog. Hodně štěstí, papa

Hele, a jak se to dělá, když se stopuje s dítětem? To sebou ty rodiče vláčej pod křídlem autosedačku?:-)

Milada

Po přečtení všech článku musím přiznat, že asi opravdu jednáte emotivně, i co se adopce týče. Je to moc pěkné, že chcete adoptovat dítě, já nemám tu zodpovědnost to udělat a moc jsme o tom s manželem přemýšleli ( tedy ne adopci, ale pěstounskou péči). Prostě přijde mi , že prostě cítíte , že uděláte dobře, ale rozum trošku pokulhává. Vždyť nedávno v článku tady na rodině psali, jaké problémy to sebou nese i u lidí, kteří měli pevný svazek a adopci-péči brali rozumově a emotivně, a jak jsem pochopila, jejich manželství chvíli bylo v troskách. A jen pomocí chladného rozumu vše překonali, rozumu-ne emocí.
Hodně štěstí.