Názory k článku Adopce - díl 8. - Zamítnutí

Myslela jsem to zcela obecně, protože možnosti jsou obě - jak žadatelé, tak i psychologé jsou jen lidé, a jako takoví se můžou mýlit. Chtěla jsem svým příspěvkem říct, že lze dělat i víc než sedět s rukama v klíně a čekat, až dozraješ ( a vím, že ty víc děláš), jen je potřeba pro to vytvořit podmínky. Mrzí mě, že se nepodniká víc akcí společných pro NR a žadatele, považuju to za velmi cenný zdroj podnětů a informací.

Maceško,
tak pod tenhle tvůj příspěvek bych se s chutí podepsala taky. U minimalizace rizik ze zkušenosti (kamarádčina holčička si způsobila otřes mozku při přejíždění cca 100m mezi lavičkou v parku a domovem - vždycky jezdila s přilbou, jen tentokrát už byla líná si ji "na ten kousek" nandat a maminku ukecala), u NRP považuji tvůj názor za velice rozumný, byť tuto problematiku znám vlastně jen z diskuse tady (chodím pravidelně "šmírovat" na Náhradní rodinu ;-)

Když jsi napsala první článek o vašem martýriu ohledně adopcí, přiznám se, že jsem příliš nechápala důvod (vás rodičů), proč jste ten krok udělali. Nebylo mi jasné, proč takto mladí lidé, kteří mohou mít vlastní dítě, chtějí v situaci poměrně nejisté nějaké dítě adoptovat. Určitě tam v diskuzi něco takového ode mne je ;-)
Ale o to víc jsem obdivovala vaši odvahu, že jste se k tomu odhodlali. Adopční proces je v ČR neuvěřitelně byrokratický a poměrně potupný. Představa, že mi domů neustále lezou sociální pracovnice a jiní úředníci, je mrazivá. Řekla bych, že i pro dobře fungující rodinu je to veliká zátěž. A to pominu riziko, které představuje genetická dispozice přijatého dítěte, kterou láskou a výchovou ovlivnit nelze. A k tomu to naše podvědomí v krizi někdy generuje poměrně negativní emoce.
Prostě za odvahu ti tleskám!
Důvody, které uvedl psycholog v posudku, mi ale připadají laciné a povrchní. Studovat přece může člověk celý život a bydlet v domě se zahradou se většině z nás nepoštěstí celý život :-)
Zkusíte to za dva roky znovu?
Neuvažovali jste o pěstounské péči? Možná, že jsi to psala, ale dílů bylo moc :-)
P.S.: Nejsem zrovna fanda do stopu (připadá mi to jako velké riziko pro obě strany, v dnešní době skoro šílenství), stopaře zásadně neberu a dítě bez sedačky do auta nepustím, ale to s tématem moc nesouvisí.

Vždycky jen kroutím hlavou, když se rozvine diskuze na téma, jestli chodit na červenou nebo ne, jestli jezdit stopem nebo ne, jestli používat autosedačky nebo ne, jestli nosit helmy... Pracuju v nemocnici, a příliš často se setkávám s těmi, co věřili ve vlastní štěstí nebo nesmrtelnost či co já vím. Vídám tolik zbytečně zraněných, že v tomhle mám naprosto jasno: vše, čím lze minimalizovat rizika, má svůj smysl. Je přece úplně jedno, co říká statistika, když nevím dopředu, ve které skupině se ocitnu. Zodpovědné chování je právě v tom využívat všech dostupných bezpečnostních opatření, která se mi nabízejí ( včetně toho, že naučím děti, jak se chovat v kritických situacích).

Nemůžu souhlasit s tím, aby děti do NRP dostal každý, kdo má dobrý úmysl. Sama vím velmi dobře, jak náročná zatěžkávací zkouška pro manželství, pro rodinu je přijmout do péče dítě sociálně osiřelé. Přesto ale považuju za hazardování s něčím tak cenným, jako jsou lidé ochotní nabídnout dítěti rodinu, doporučení žádost pouze odložit. Mnohem efektivnější by bylo, kdyby příslušný KÚ s těmito lidmi poctivě rozebral, v čem spatřuje určitou nezralost a navrhl konkrétní cestu, jak s těmito žadateli pracovat, aby dejme tomu za ty dva roky byli k přijetí dítěte zralí.
To samozřejmě předpokládá taky určitou zralost - těžko lze ke spolupráci někoho nutit. Pokud jsou žadatelé přesvědčeni o tom, že psycholog je člověk, který se je snaží poškodit, pak asi opravdu není jiná cesta než odvolání.

Naprosto souhlasím.Možná jsme fanatici,ale kluci jezdí z helmou na kole i po zahradě.Ale mě přilba na kole zachránila život,tak možná proto.