Názory k článku Stopem tam i zpátky (o nějaký rok)

My jsme datumy ve škole nepodtrhávali a pokud jsme nějaké psali, tak s výjimkou dějepisu jsme psali vždy dnešní. Jsem toho názoru, že dítě nemůže být ve škole tou autoritou, která rozhoduje, která pravidla se budou dodržovat a která ne. Už jen z toho důvodu, že nechápe všechny souvislosti a důvody těch pravidel - stejně jako kupříkladu malé dítě vůbec nemusí chápat smysl toho, proč chodí do školy a prostě tam chodí proto, že ho tam rodiče posílají. Že to bylo pro jeho dobro pochopí až později. Mimochodem, to že všichni tví kolegové vyletěli z matiky nesvědčí o jejich pronikavé inteligenci - na normální vysokou školu by patrně neudělali ani přijímačky. Ovšem jsou lidé, kteří aspirují na to, udělat tu normální vejšku a těm by tento způsob výuky nejspíš uškodil. Konečně, proto vlastně vznikají osmiletá gymnázia. O kvalitě takové školy pak svědčí procento uchazečů přijatých na VŠ. U Montessori škol je to, pokud vím, dost slabota.

V závislosti na konkrétní společnosti a situaci jsou ta pravidla různá (někde třeba nesedí a nepodtrhávají, ale zase musejí něco jiného). V principu jde o to být schopen a ochoten vůbec něco dodržovat a i tomu je třeba se naučit. Kupříkladu tvoje povolání učitelky. Taky si v půlce hodiny nemůžeš říct: Mě už to vyučování nebaví, já tady ty děti nechám a půjdu se místo toho dívat do sborovny na televizi a u ní budu tak dlouho, dokud mne to neomrzí. Musíš mít dost silnou vůli na to, abys vydržela učit i tehdy, když zrovna nemáš svůj den, učení tě nebaví a děti tě zdrovna štvou a pohádala ses včera s manželem. Je to to samé sezení a podtrhávání, jen má jinou podobu. Jenže takovému pěstování vůle tímto přístupem děti vůbec neučíš. Učíš je v zásadě tomu, že učitel je hadr na podlahu se kterým si mohou mávat jak se jim zachce a učit se budou jen tehdy, pokud je zrovna jejich nicnedělání omrzí. Těžko pak najdou střední školu či povolání, kde budou moci s tímto přístupem fungovat. Mimochodem, ta značka na koberec by byla super do práce - že mě jako šéf nemá rušit, protože momentálně nemám náladu se mu věnovat :-) Kdo vyhrál v soutěži nakonec závisí na rozhodnutí rozhodčích jako konečné důvěryhodné autority - nevidím důvod, proč bych se já jakožto ta autorita musel schovávat za veřejné mínění. Dále, výrok " protože ona byla mladá a bílá, pročež naprosto nedůvěryhodná..." je podle mého rasismus jak víno a s autorem takového výroku by mělo být podle toho jednáno. Nevím, proč by měla tak investigativní učitelka jako ty ustupovat nějakému agresivnímu primitivovi. Protože se ho bojí? Ona vůbec přílišná feminizace školství problému evidentně nesvědčí. Na některé problémy je prostě potřeba chlapský přístup, ke kterému se ale těmito metodami nepropracuješ. Ono to souvisí už s tím pojmem bezpečné (a podnětné) prostředí. Děti tě budou jako autoritu brát jen tehdy, pokud je přesvědčíš o tom, že máš sílu se za spravedlivé věci postavit a za dobré věci ocenit, ale i prostředky k tomu, nepravosti adekvátně potrestat. Když nemáš jedno nebo druhé (případně obojí), je to marná snaha.

Dítě, které sedí v lavici, má podtrženej nadpis a je ticho splnilo ten prazákladní požadavek na fungování v kolektivu, ve kterém platí nějaká pravidla. (A je-li ten kolektiv trošku větší, musí v něm nějaké obecně respektovaná pravidla platit, jinak to bude cirkus a ne škola - to platí i ve větších rodinách, jinak by z toho musely zešílet). Teprve po dosažení tohoto výchozího stavu je možné ho něco učit. Pakliže se doposud nenaučilo ani tomuto, je to ostatní jen ztráta času. Prakticky všechny děti by měly místo matematiky raději tělocvik, místo sezení v lavici by raději lítaly po třídě a házely po sobě pomůckama. Jenže tímto by se tu matematiku asi nenaučily.

S tím chlapcem a jeho otcem to teď překrucuješ. V uvedeném případě nešlo o to, že by učitel problémového dítěte sám iniciativně zval jeho otce do školy. Psala jsi, že dítě vyhrožovalo učiteli, že na něj pošle svého otce (samo o sobě drzost nadevšecky meze). V takové situaci tvrdím, že učitel se nesmí zaleknout přímé konfrontace a nesmí se schovávat za postoj ostatních žáků. Odpověď by měla být v tom smyslu, že jen ať přijde (kdykoliv), že si s ním o tom rád promluví, ale tady že jsou ve škole a prostě platí to, jak rozhodnul učitel (v tomto případě se jednalo o vítězství v nějaké hře).

Obávám se, že my dva se asi nedohodnem - skoro jako bychom mluvili v jiných dimenzích.
Z mého pohledu je naivní myslet si, že dítě, který sedí v lavici, je ticho a má podtrženej nadpis se právě něco učí. Možná se učí předstírat, že se učí - čili podvádět, aby si zachovalo jakés takés pohodlí. Dítě, který dělá něco, do čeho má chuť, postupuje v získávání poznatků a zkušeností nesrovnatelně rychleji. A ten výběr může být klidně omezený - třeba v Začít Spolu děti musí za týden vystřídat všechna centra (matiky, češtiny, přírodních věd atd.), ale už to, že si samy vybraly kdy co a často i jak budou dělat se hodně projeví. Překonávat překážky se naučíme spíš řešením smysluplných problémů. Dodržovat pravidla se naučíme, když si sami ověříme jaký mají smysl. Dodržoval bys pravidlo, že ve čtvrtek v 19 hod. se máš milovat s manželkou, jen proto, že to tak řekl Tvůj nadřízený?

Samozřejmě by to nemělo být v důsledku nedisciplinovanosti - naopak by to mělo stát úplně na začátku.

Chápu, že je těžký pochopit něco, cos v životě neměl možnost vidět (natož zažít) v reálu, ale jestli bydlíš v Praze, neměl by pro Tebe být problém zajít si např. do Montessori školy na Černém Mostě (adresa na mym webu je), kde mají i druhej stupeň. Bohužel pro náš rozhovor to je škola placená, takže žádný děti asociálů tam neuvidíš, ale ony děti z bohatších rodin mají někdy taky svoje. Kdybys chtěl školu s relativně běžnou populací - Začít Spolu Angelova v Modřanech - ale ta je zatim bohužel jen do 5. třídy.

Kdybys znal otce toho kluka, asi by sis ho jen tak do školy nepozval - choval by se stejně jako ten kluk. Ale na spolužáky dítě dá, protože nechce bejt outsiderem. To je přirozenej důsledek - ne nějaká vnější autorita, která nás jen učí jak se nenechat chytit. Zkus si to převést třeba na šikanu. Sám jsi psal, že se Ti autoritu zajistit nedařilo. Tuhle učitelku všichni žrali. Ona byla vlastně první, kdo jim ukazoval jak to doopravdy funguje v životě - když ostatní štveš, vyštípou Tě - ne že si jdou stěžovat k Tvým možná už starým rodičům.

Když si takové dítko někdo vezme domů, možná Tě pak nezmlátí na ulici, až ho v 18-ti vykopnou z děcáku a bude potřebovat peníze.

Bylo to učitelství pro 1. st. ZŠ se zaměřením na alternativní školy (jestli chceš, zkus se mrknout na muj web www.webpark.cz/alternativy) a dramatickou výchovu. Přijímačky trvaly 4 dny - byly talentový - HV, VV, TV, pak testy osobnosti, test všeobecného rozhledu, motivační pohovor. Brali skoro všechny, dostudovaly necelé dvě třetiny. Gympl se dá projít vcelku snadno, pokud umíš trošku okecávat a nějak se písemně vyjádřovat, na čtyřku ty zkoušení nějak ustojíš a při písemce semtam něco opíšeš. Semtam mě i něco bavilo, bohužel dobří učitelé nevydrží soužití se špatným ředitelem :-(.

To s tím harakiri je vlastně pravda. Byli jsme ve škole, kde bylo asi 95% dětí romských. Učitelka měla na zdi obrázek kopce, na kterym stál hrad a vedla k němu cesta rozdělená na malý dílky. Dítě který přišlo do školy před devátou hodinou (začínali v osm) mohlo o jeden díl postoupit směrem ke hradu (už nevim, co následovalo po dosažení hradu). Učitelka byla realistka, dávala dětem takový úkoly, který byly schopný při troše snahy zvládnout, aby občas taky mohly zažít úspěch. Když zvládnou vůbec docházet do školy, může po nich chtít něco těžšího. Neměla to s nima vůbec lehký (viděla jsem např. situaci, kdy v nějaký soutěži vyhrála jedna holčička, ale jeden kluk začal bouchat pěstí do stolu a prohlašovat, že vyhrál on, protože to řek a basta fidli, jinak pozvu do školy tátu a ten si to s váma vyřídí), ale neměla naivní očekávání, uměla do řešení problémů zapojit ostatní děti (díky čemuž si aktéry průšvihů zbytečně nenaštvala) a dokázala se s dětma UPŘÍMNĚ radovat z drobných úspěchů.
Nevim jaký děti jsi poznal. Já měla na praxi holčičku, která byla neustále mimo, obtěžovalo to i ostatní děti a učitelka řikala, že s ní to je marná práce. Nedávno jsem se náhodou skamarádila s maminkou tý holčičky a dozvěděla jsem se, že v tý době měla novýho přítele, kterej holčičku neustále deptal. Trvalo skoro dva roky, než se máma odhodlala přítele vyhodit (rozhodovala se tak dlouho, protože s nim měla čerstvý miminko, brala jako svoje selhání, že si neumí najít pořádnýho chlapa, nevěděla, jestli nechat i druhý dítě bez otce atd.). Poté, co přítel přestal mít na holčičku vliv, změnila se k nepoznání. Kdybych to věděla hned, asi bych toho jako učitelka moc měnit nemohla, ale byla bych směrem k tý holčičce mnohem chápavější, trpělivější, ona by viděla, že jí věřim že je šikovná a mohlo by to trošku zlepšit její pohled na sebe samu. Nebo jsem měla chlapečka, kterej dokázal třeba dvatet minut při vyučování běhat dokola po třídě. Od třídní jsem se dozvěděla, že je jediný, komu rodiče nedovolují účastnit se společných akcí po vyučování, takže mu chybí zážitky, o kterých si vyprávějí ostatní a snaží se na sebe upoutat pozornost touhle cestou. Když znáš příčinu, můžeš začít řešit problém - třeba tak, že z dítěte uděláš v dramaťáku vědce, kterej se nechal na rok zmrazit a teď dělá průzkum, co se za tu dobu změnilo (je to jen rychlej nápad, muselo by se to promyslet, aby byli všichni zapojení a zároveň se při tom učili něco dalšího). To jsem zas zpátky u toho, že považuju za důležitý jak se na dítě díváme. Grázlík ve mně vyvolává představu ztracenýho případu, kterym už nemá cenu se zabývat.

Taky si myslim, že děti by školu zvládaly mnohem líp, kdyby se v ní děly smysluplný věci. Za smysluplný nepovažuju známky, sezení v lavici, hlášení se, zvonění, červený podtrhávání nadpisů s datumem atp. Za smysluplný považuju např. řešení pro děti aktuálních problémů prostřednictvím projektů(i kdyby si samy vybraly, že se chtěj učit jen o opicích, můžou se skrze ně seznamovat s učivem všech předmětů, který jsou v osnovách).