Názory k článku Šikana ve škole, aneb jak to vidím já

Moc Vám všem děkuji za Vaše odpovědi. Určitě mi pomohou, děkuji moc. Když jsem mluvila s třídní učitelkou, řekla mi, že Matouš je takový třídní idol, že by snad všichni chlapci ze třídy chtěli být stejně šikovní a hezcí jako on. To mu teď prý stouplo do hlavy a myslí si , že je snad pán světa a může se ke každému chovat jak chce. Já, když jsem chodila do školy, jsem na tom byla úplně opačně. Na základce mě každý mohl využívat a měla jsem skoro samé falešné kamarádky, které se mnou bavili jenom proto, abych jim dala opsat úkol, nebo písemku. O to víc mě trápí chování mého syna a mám pocit, že je to všechno jen MOJE vina a musím neustále přemýšlet o tom, co jsem asi udělala špatně.
Už jsem si s ním v klidu popovídala. On mi řekl, že je mu to teď líto a že to už neudělá, jenom kvůli mně, abych se prý kvůli němu netrápila. Nevím, jestli je to proto, že mě má rád, nebo proto, že už to nechce řešit (doufám, že ta první varianta), ale přesto mi to nestačí. Po přečtení příspěvku od Xantipy pravděpodobně pozvu k nám domů rodiče toho chlapce, kterému ubližovali, i to dítě samotné, aby se všechno vyjasnilo a možná, aby se z chlapců stali kamarádi. Myslíte, že to dobrý nápad? Opět by mne velmi zajímal Váš názor...
Helena

PS: Můj manžel sám uznal, že to přehnal a slíbil mi, že to již neudělá, ale že měl vztek, protože tohle by ho nikdy nenapadlo... Ale, prosím, nemyslete si, že je to nějaký sadista. On není. Má Matouše moc rád a s chladnou hlavou by to neudělal, věřte mi. U mladší dcerky (7) nikdy tresty tohoto typu nepoužil (ještě štěstí, že je momentálně se svou třídou na ŠVP a o ničem neví).

Moc Vám všem děkuji za Vaše odpovědi. Určitě mi pomohou, děkuji moc. Když jsem mluvila s třídní učitelkou, řekla mi, že Matouš je takový třídní idol, že by snad všichni chlapci ze třídy chtěli být stejně šikovní a hezcí jako on. To mu teď prý stouplo do hlavy a myslí si , že je snad pán světa a může se ke každému chovat jak chce. Já, když jsem chodila do školy, jsem na tom byla úplně opačně. Na základce mě každý mohl využívat a měla jsem skoro samé falešné kamarádky, které se mnou bavili jenom proto, abych jim dala opsat úkol, nebo písemku. O to víc mě trápí chování mého syna a mám pocit, že je to všechno jen MOJE vina a musím neustále přemýšlet o tom, co jsem asi udělala špatně.
Už jsem si s ním v klidu popovídala. On mi řekl, že je mu to teď líto a že to už neudělá, jenom kvůli mně, abych se prý kvůli němu netrápila. Nevím, jestli je to proto, že mě má rád, nebo proto, že už to nechce řešit (doufám, že ta první varianta), ale přesto mi to nestačí. Po přečtení příspěvku od Xantipy pravděpodobně pozvu k nám domů rodiče toho chlapce, kterému ubližovali, i to dítě samotné, aby se všechno vyjasnilo a možná, aby se z chlapců stali kamarádi. Myslíte, že to dobrý nápad? Opět by mne velmi zajímal Váš názor...
Helena

PS: Můj manžel sám uznal, že to přehnal a slíbil mi, že to již neudělá, ale že měl vztek, protože tohle by ho nikdy nenapadlo... Ale, prosím, nemyslete si, že je to nějaký sadista. On není. Má Matouše moc rád a s chladnou hlavou by to neudělal, věřte mi. U mladší dcerky (7) nikdy tresty tohoto typu nepoužil (ještě štěstí, že je momentálně se svou třídou na ŠVP a o ničem neví).

Heleno, ač sama mám dítě, které bylo šikanované, myslím si, že manžel ho tak sežezat neměl. Spíš jste o tom měli mluvit, co udělal, co to je za partu, apod. Možná ses měla zkontaktovat s rodiči toho šikanovaného dítěte a promluvit si o tom. Já jako matka šikanované, jsem to chtěla, ale rodiče šikanovatelů útoky za šikanu neměli. K výprasku bych se uchýlila, když by se to opakovalo.
Sice násilí se nemá oplácet násilím, ale .....
Jeden z těch kluků ani potom se šikanou nepřestal, takže jsem ho chytla a před ostatními jsem mu naplácala prdel /byla jsem svědkem, jak na hřišti mé desetileté dceři dal pěstí do obličeje, jen tak, prý pro legraci/. Jeho matka sice na mě řvala, že mě zmlátí apod., ale to mě nezajímalo. Obávám se, že jsem byla v takovém rozpoložení, že jestli bych měla dostat od ní já, tak bych se nedala tak snadno.
Vím, že spousta z Vás bude namítat, že se to nemá, že to je nedůstojné, nezákonné apod.
Nepřála bych nikomu dívat se na své dítě psych. totálně mimo, docházet s ní pravidelně na terapie, všechno se změnilo. Kroužky, hry, všeho se bála. Fyz. a psych. týrání od dítěte totiž není postižitelné. Vědí to všichni, učitelé, rodiče i děti.
Když všechny zákonné a možné způsoby selžou, jak se bránit? Mimochodem, od té doby si na mou dceru, ani mé mladší syny, nikdo nedovolil. Šikana skončila, ale následky si poneseme každý z nás dál.
Kdoví, proč ten dotyčný kluk to dělal. Je zvláštní, že jeho matka je učitelka a otec ing.

Chtěla jsem tím vším jen říct, že násilím se nic nemá řešit, ale v krajním případě to je účinné, ať chceme nebo ne.

Bože, bolo to moc. O to viac, ak sa to koná ako vyslovené násilie bez vysvetlenia, bez výstrahy, neľudsky a nástrojom (páskom) ako vo Vašom prípade. Ak ide o inak slušné dieťa, rozhodne by som nevolila takýto trest - je ponižujúci a nič nerieši, spôsobí len strach, bolesť a zmätok. Aj do budúcnosti by som sa muža, ktorý takto chladne a s prípravou ("teš sa") zmláti dieťa, asi obávala - má sadistické sklony. Odporúčala by som Vám všetkým trom sadnúť si a porozprávať sa o svojich pocitoch. Syn, ak to naozaj bola jeho chyba, mal by vysvetliť svoje správanie (často sa deti musia pripojiť k "parte", inak by boli šikanované aj ony), prejaviť smerom k obeti ľútosť, podať ruku a ospravedlniť sa. Manžel by mal porozmýšľať o sebe a svojej motivácii. Každý máme právo na chyby a na to, aby sa nám odpustilo, ak sa vec stala prvý a jediný raz. Ak si to nevysvetlíte, Ty sa budeš báť manželovi niečo o synovi povedať, syn stratí dôveru k otcovi a bude sa vyhýbať zdôveriť sa s čímkoľvek a to je zlé - čím viac tabu je v rodinnej komunikácii, tým je výchova horšia
A to, čo sa udialo, je týranie dieťaťa.

HelenoM

pokud se mne tyce, tak ja si myslim, ze nasili by se nemelo zpetne trestat nasilim, to si myslim ja. Vlastne tim vysilam presne opacnou zpravu - nasili je OK?!? Nekteri si ho mohou dovolit (z pozice sily) a nekteri ne? Vzdyt on take jednal z pozice sily vuci svemu spoluzakovi. To je muj nazor.

Ja myslim, ze v tomto pripade by se melo postupovat tak, aby si syn "uvedomil" zavaznost sveho prohresku. Uvedomi si to tak, ze mu nekdo vysvetli, pomuze vcitit se do pocitu, jake mel ten spoluzak, kdyz byl sikanovan (velmi casto muze pomoci skola s odbornym psychologem - councellorem, ktery stimuluje ruzne situace). Pokud nebud mit syn moznost opravdu se vcitit do pozice toho sikanovaneho, tak si dost tezko uvedomi zavaznost sveho chovani (natoz aby se to neopakovalo)