Názory k článku Řekni svoje jméno

Milá Marko,
ať udělá rodič cokoli, vždy mu to může být vyčteno - o tom prostě rodičovství je (např. když budeme často jezdit na výlety, mohou nám pak děti vyčítat, že jsme je celé dětství někam tahali a když nikam jezdit nebudem, může to být o tom, že jsme je nikdy nikam nevzali). Naší úlohou je děti vychovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a dle svých sil. Jsme také lidé s chybami a omezeními a já pevně věřím, že nás jednou děti pochopí a popřípadě nám i odpustí. Tak to alespoň zažívám já se svými rodiči, když dnes vychovávám své děti.

A teď dál k Macešce: zkuste si přečíst znovu celé povídání. Možná tam naleznete i pasáže o "rodinných poradách" - tedy konzultací i s dětmi.

Protože je každá rodina jiná a i děti jsou jiné, není možné se navzájem srovnávat (i když mě to moc nutí). To, co jedna rodina zvládne, na tom druhá pohoří. Určitě je třeba hodně zvažovat síly a nechodit - především u závazků na celý život do nich bezhlavě. Spoustu věcí je dobré nechat uzrát a raději si dát hranici trošku blíž - prostě stát oběma nohama na zemi a myslet hlavně na ty, kteří již u nás v rodině jsou. Je dobré vědět, že existuje mesiášský komplex a je lehké mu podlehnout.

Maceška i její muž jsou z lidí, kteří mají hodně otevřené srdce, ale stojí nohama na zemi.

Život s adoptovanými dětmi obohacuje o zkušenosti, které jinak nenasbíráte. Nové obzory se otevírají nejen adoptivním rodičům, ale celé rodině (do jisté míry i té širší). Myslím, že to může být nejen těžké, ale i vemi obohacující.

a nechápu, proč to všechno děláte! Je mi líto vašich vlastních dětí, že jste je připravili o bezstarostné dětství. Proč si každý myslí, že vlastní, slušné, normální dítě nepotřebuje tolik pozornosti jako děcko z děcáku? Nemáte strach, že vám to vaše vlastní děti jednou vyčtou?

A děti jak jsou veliké... V jiných podobách už to bylo i v předchozích článcích od Macešky. Kolik dospělých by napadlo udělat z kývání hru nebo se společně vybrečet? Není to ideální terapie?
Kdybychom jim jen dokázali dost naslouchat, mohly by se dít věci... :-)

stojí mi slzy v očích... Holky všechny z Náhradní rodiny - obdivuju vaši odvahu a sílu.. Já bych ji v sobě nevydolovala..
Jednou se ti to všechno vrátí, ta péče, něha, láska... Nejen tobě ale Vám všem, Rodičům z Náhradní rodičovské péče...Mít klobouk, tak ho smeknu. Bára

naprosto pravdivé a ze života, dialog o tom, jak říct své jméno, mě dostal :-))))) A s tím otevřením pusy zároveň s otevřením očí máme myslím všechny stejnou zkušenost. Všem přeji pevné nervy a trpělivost při seznámování našich zlatíček nejen s českou řečí, ale i s celým velkým světem okolo nás.