Názory k článku Otcovské fejetony: Kde děti nevadí

Když jsem si přečetla váš příspěvek, bylo mi moc smutno. Je mi líto, co se stalo Vašim dětem. Ze srdce Vám přeju, ať se Vám i Vaší holčičce daří.

Londýn je netypický, a vůbec celá Británie - tam je specifický přístup k dětem, daný letitou tradicí internátního školství (na té ovšem něco je :-)). Není náhodou, že tam tuším vzniklo heslo: Děti mají být vidět, ale ne slyšet. Proto tam taky potřebují tolik au-pair. Chápu, že na tom něco je, ale sama se svými třemi dětmi pojedu radši do Španělska, Itálie nebo Řecka, prostě někam na jih, kde mají pochopení a nikdo nebude pohoršeně zvedat obočí. Do Anglie můžou jet, až budou větší, třeba studovat (nebo jako au-pair :-))

Chtě nechtě se musím zastat pana Wadného. Jsem mladá žena a jsem velmi tolerantní. Bohužel, všechno má své meze. Nade mnou ve 4+1, panelák bydlí rodina, kde je převážně asi tak 3 až 5 dětí různého věku. Velmi často skoro denně je to tam, jako by tam trénoval basketbalový tým. Nekonečný řev, dupot, mlácení do topení a raději ani nechci vědět, co tam dělají. Všechno to zaštiťuje jejich „babička“, baba je to příšerná, nejhorší je, když jdou po chodbě, nekonečně dlouho jim trvá, než se vypraví a sejdou to jedno patro. Není proti tomu obrana, nic na ně neplatí.

Měli jsme to samé co se tu popisuje v případě rodiny X.Naše dcera nyní čtyřletá s námi bydlí v paneláku, a pod námi nejmenovaná důchodkyně, která se nedávno přistěhovala.Nejen že se chová a dělá věci obdobně, nejhorší na tom je to, že naše dcera je velmi tiché a uzavřené dítě tudíž dupot a tak od nás nemůže jít.Nakonec po návštěvách od úřadů jsme to vyřešili následovně:nechali jsme stavebními úpravami polystyrénem zateplit a zároven odhlučnit podlahu, zakoupili jsme do bytu jeden z nejdražších koberců s vysokým chlupem tlumí zvuky při chůzi/byl příšerně drahý, ale zase je úžasný na pohled i dotyk/a na stropě máme také stropní polystyrenové desky, zase kvůli sousedovic klukům a, vypolstrovali jsme dveře a bábina má klid a my taky to je také jedno z řešení pokud domluva s takovým člověkem nestačí.Ale stalo se nám nedávno, že jsme šli v obchodě s malou nakoupit a ona prostě ve vozíku brebentila a smála se no jako všechny děti, kolem mého manžela prošla stará žena asi v šedesátce a prohodila s takovou nenávistí:všechny fagany pozabíjet...přitom jí malá neobtěžovala a nic jen spořádaně seděla ve vozíku. Manžel se příšerně rozzuřil a řval jako tur na tu ženskou , málem babce jednu vrazil, musela jsem ho dost držet,protože se nám dcera narodila vymodlená po hodně letech, kdy nám dvě předešlé děti zemřely při autohavárii s babičkou i dědečkem, kdy je sestřelil kamion/samozřejmě, že z toho ostuda v obchodě nebyla, protože lidé z okolí vědí co se nám stalo/.Jak mohou být lidé plní tolik nenávisti, když ani nezakusili tolik bolesti jako my , jak mohou vůbec něco takového vypustit z úst, vždyť nemůžou vědět jaká choroba nebo jaké neštěstí potkalo ty jiné....Tyhle lidi nikdy nepochopím, jen jsem měla hrůzu z toho, aby dcera nepochopila z jejích slov co tím ona žena myslela.

Nemohu souhlasit, že vše je jen o výchově. Já své děti vychovávám dost přísně /alespoň si to myslím/, nikdy jsem neměla ráda rozcapené a nevychované děti, proto jsem si řekla, že moje děti takové nikdy nebudou. Moje první holčička byla ale už od narození hodně vzteklé dítko. Jen při obyčejném přebalování se pnula do luku a hystericky brečela, až se nad tím sestřičky v porodnici pozastavovaly. Naštěstí jsem neměla žádné psychické poporodní problémy a když mě z mimča chytil amok, tak jsem mazala do vedlejší místnosti, sprostě jsem si zanadávala, lítaly hračky a jiné věci, hlavně abych neublížila mimču. Ale abych se vrátila k té výchově. Snažím se vychovávat jak nejlépe to jde, ale s určitou povahou už se dítko narodí a s tím mi nic neuděláme. Mám ještě druhou holčičku, měřítko mám na ni stejné, úhledně k jejímu věku a má naprosto jinou povahu. Pokud se začně vztekat, hned ji zkrotím a vše je v pohodě. U té starší je to bez šance, ta když se začne vztekat, tak nevidí a neslyší, vůbec nic na ni neplatí.