Názory k článku Nepustím tě, dokud se nesmíříme

Míšo3,
nečetla jsem článek tady na Rodině, ale knihu paní Prekopové Malý tyran jsem zvětšiny přelouskala. Vynechala jsem jen statě, které vysvětlovaly mechanismus pevného objetí z hlediska neuropsychologie či čeho, zkrátka to na mě jako nelékařku bylo moc odborné.
- Tento postup PEVNÉHO OBJETÍ paní Prekopová neprosazuje u NORNÁLNĚ SE VZTEKAJÍCÍHO DÍTĚTE. Na normální dítě, které se vzteká, zabírá spousta různých druhů výchovného působení. - Paní Prekopová tento způsob terapie DOPORUČUJE pouze u dětí se syndromem MALÉHO TYRANA. Přesnou definici si nepamatuji; dle mého pochopení principu tohoto syndromu jde o dítě OPRAVDU NEZVLADATELNÉ, u kterého VŽDY MUSÍ BÝT PO JEHO - a rodiče to i tak dělají. Nedokážu tu přesně definovat rozdíl mezi malým tyranem a rozmazleným dítětem, ale z knihy mi vyplynulo, že v tom rozdíl JE. Nevím jaký přesně, mám pocit, že kdyby rodiče přece jen vyzkoušeli na malého tyrana konečně po letech rozmazlování přísnost a důslednost včetně zvýšeného hlasu a trestů, že by (na rozdíl od pouze rozmazleného dítěte) pohořeli na celé čáře a stejně by se zase museli dítěti podvolit.
- Dle paní Prekopové jde o to, že tento syndrom vzniká, jestliže dítě necítí v nejútlejším věku (do půl roku věku) dostatečně jasně a pevně definovanou lásku. Což podle ní se děje tehdy, když novorozeně rodiče ukládají do vlastního pokoje. Běhají k němu sice v noci, aby ho ukonejšili, když pláče, ale pak ho zase opustí, jdouce spát do vedlejší místnosti. Mně z toho vyplynulo, že dítě by mělo alespoň první půlrok spát s rodiči ve stejné místnosti. Další zásadní chybou je, když "bezdůvodně" plačící miminko rodiče konejší hračkami, povídáním a podobně, ale NEVEZMOU SI HO (zpravidla) DO NÁRUČE, aby dítě pocítilo BEZPEČÍ rodičovského objetí.
- Po těchto úvodních nedostatcích vznik syndromu graduje, jestliže rodiče dítě začnou rozmazlovat, tedy se podvolí dětské vůli, aniž by dali najevo sílu své vůle - a dítě opět necítí ze strany rodičů BEZPEČÍ. To bezpečí si pak vynahrazuje tím, že SVĚT SE MUSÍ TOČIT KOLEM NĚJ, jinak je zle.
- Metoda pevného objetí pak jaksi za ta léta nedodávané jistoty a bezpečí vynahrazuje ten pocit JISTOTY, BEZPEČÍ A LÁSKY. V knize je uváděna i spousta příkladů z praxe, kde když rodiče začnou tuto metodu praktikovat, nejdřív se dítě samozřejmě vzpouzí, vzteká atd. Ale když rodič nepovolí, po nějakém čase se dítě - malý tyran - podvolí přívalu klidné, pevné rodičovské lásky, a dochází k uklidnění, uvolnění. Je mu dodán tímto způsobem dosud chybějící vzor rodič = pevná a láskyplná jistota, a dítě už pak nemá potřebu si jakousi jistotu dodávat vzdorem a tyranizováním okolí.
- Takže metoda "tvrdého" pevného objetí, kdy rodič láskyplně, ale pevně, obejme vztekající se dítě a drží ho až do uklidnění, ať se vzteká jakkoliv, se nehodí pro KAŽDÉ OBYČEJNÉ DÍTĚ. - Ovšem nastávajícím maminkám bych doporučila - chovat miminko, když je miminko nešťastné (taky jsem někde četla vývod, že když je miminko utěšováno lahví, inklinuje k alkoholismu, dudlíkem - inklinuje k přejídání, hračkou - inklinuje k závislosti na majetku...)
M.

Terapie pevným objetím má svou vlastní filozofii založenou na bezpodmínečné lásce. V našich podmínkách jsme zvyklí, že jsme ve svém hněvu, smutku, vzteku nepřijatelní - nejen pro okolí, ale velmi často pro naše nejbližší. Je možné, že společensky nejpřijatelnější je smutek, ale co s ostatními emocemi, které jsou autentické a především NAŠE ? Týká se to jak velkých - dospělých - tak malých. Má dítě možnost svému rodiči říct : maminko, když na mě nemáš čas, bolí mě to, je mi smutno, je mi tak hrozně z toho, že je pro tebe něco důležitějšího než já ( kde pak "uměle" pěstovat sebevědomí, sebeúctu, když "cosi" má přede mnou u mých nejbližších přednost)- to, co je mnohdy vidět nejdřív je vzdor, vztek, hněv a v těch hlubších vrstvách emocí může jít o strach, smutek. O terapii pevným objetím se říká, že se jedná o emocionální, citový "souboj", který však nevede ke zkrocení "zlé zvěře", ale především k POROZUMĚNÍ citovému stavu toho druhého. A proto tento souboj nemá vítěze, ale poskytuje prostor zpočátku pro silnou citovou bouři, ve které jsou připuštěny všechny citové projevy v náručí nejbližších lidí ( má svá pravidla !!!), které však spějí a ústí do láskyplného sdílení a klidu - jak říká dr. Prekopová - až proudí láska !!! Metoda pevného objetí má dva stupně - jako životní forma,životní styl nebo jako terapeutická metoda.Byla jsem svědkem mnoha pevných objetí (i na vlastní kůži) a s doprovodem proškoleného odborníka vřele doporučuji.MiMi

Kdybych v té době o této metodě něco věděla, možná bych ji zkusila a dala bych si s tím tu práci. Bylo to před asi 7 lety a tehdy mi to přišlo jako nejschůdnější řešení. Jak jsem napsala, během pár vteřin bylo po všem a nenapadlo by mě spoutat dítě do kozelce a nechat ho se zalykat a dávit. To jsme ten "ušetřený čas" strávily hraním si spolu a bylo nám při tom fajn. Mě spíš napadá, že po např. 30 min. některé píšete hodinu i dvě záchvatu vzteku, řvaní a přetahování se s rodičem je dítě natolik vyčerpané a unavené, že už mu prostě nezbyly žádné síly a je úplně na dně. Upřímně-nedovedu si za této situace představit nějaké vzájemné splynutí.
A ještě k tomu sklu- pochybuji, že většina rodin by s příchodem dítěte do domácnosti vyměnila stávající nábytek za nový, vyhodila porcelánové a skleněné nádobí a nahradila jej plasty apod. Samozřejmě jsme na bezpečnost dbali, měli jsme pojistky na oknech, chránítka na ostré rohy ...
Ale že by skleněná knihovna neměla v bytě s dětmi co dělat??? Není lepší naučit dítě, že sklo je nebezpečné, počítač není hračka a sporák prostě pálí?
Neštěstí se může stát vždycky, ale to bychom nemohli vytáhnout paty z bytu, co kdyby nás třeba venku zajelo auto?

také jsem to u své dcery jednou aplikovala, už jsme nevěděli jak ji uklidnit, když večer strašně unavená zuřila, že ona spinkat nebude, když jsme na ni pustili sprchu křičela, že je to studené a když jsme ji vytáhli křičela, že spinkat nepůjde... plazila se po zemi, do všeho bouchala a strašně křičela, až nám ji bylo líto, že si neví sama se sebou rady... nakonec zabralo pochování v náručí, ale na začátku zuření to nezabíralo... asi ze sebe potřebovala trochu toho negativního dostat...:)

Měla jsem v té době cca 1,5 letého syna, který občas, musim říct, že ne moc často, ale přece dostal svůj záchvat vzteku. Nezabíralo ani domlouvíní, ani nevšímání, ani "na dupku". Hledala jsem radu u maminky je zdravotní sestra a ta zase u psychologa. Ten mi poslala knížku právě o tom jak to zvládat. Bylo to pevné obětí /u vztekajícího dítěte velmi pevné/ a klidným hlasem utišovaní. Poprvé to trvalo asi 30 min než se sklidnil popusinkoval a bylo super, po té se doba zkracovala, pak stačilo třeba jen 1min a bylo po vzteku.5eknu, že tak během cca 3 měsícu se nevztekal vůbec a mazlíme se do ted. Pak se nám narodil 2syn. Od narození uplakaný až uvztekaný, z důvodu přetažení /nebyl schopen sám usnout, musel vše kolem sebe pozorovat/ a platilo na něj opět pevné sevření. Byl tvrdohlavější a vydržel déle vzdorovat, ale úspěchy jsme měli.Uklidnil se a po té hezky usnul.Musím, ale upozornit, že je to pro silné povahy, které hned tak nevybuchnou a vydrží při tom křiku v klidu povídat jak ho máte ráda, je to namáhavé jak psychicky i fyzicky, ale opravdu to pomáhá!! Vřele doporučuji!!!