26.9.2004 17:12:16
Rozhodně souhlasím s tím, že čtení dětí je vizitkou rodičů. Naši rodiče nám četli od úplně nepaměti a já i mí sourozenci knížky milujeme. Sice bych nečetla bratrova Pottera, ani mě nikdy nelákaly encyklopedie, ale to už je jen otázka výběru:) Když už tak jako maminky uvažujeme o tom, co je pro naše děti nejlepší, nestačí ztrácet se v předporodních přípravkách, cvičení před dětmi, cvičení s dětmi, kurzech hudby a cizích jazyků... Takže s manželem máme v plánu miminku číst už od doby, kdy tomu ještě nebude rozumět (má to tu výhodu, že si můžeme vybrat něco, co chceme číst oba, střídat se a být u toho spolu. Daleko lepší než i dobrý film:). A ještě jedna věc... Ti, kdo viděli Tři muže a nemluvně si určitě vzpomenou na krásnou scénu, kdy řvoucímu miminku uklidňujícím hlasem předčítali sportovní zprávy:) Úsměvný a následováníhodný příklad:)))
|
Markéta |
• |
25.9.2004 11:36:12
Ačkoli sama nemám s kantořinou nic společného a vystudovala jsem úplně jiný obor, Lucka mi místy mluví z duše. Velmi s ní souhlasím hlavně v poslední větě. Moje holčička je ještě miminkem a na čtení má zatím čas, ale rozhodně nečekám, že lásce ke knížkám ji naučí škola a řekla bych, že to snad ani není povinností školy. Škola by měla dítě naučit číst a psát. Užívat si příběhy – to je záležitost emocí a citový vývoj dítěte je rozhodně v první řadě věcí rodiny. Stejně jako ve sportu, znalostech dějin, fyzikálních zákonů a čehokoli dalšího, škola dává dětem pouze základy vzdělání už jen proto, že je základní školou. Jak s těmito základy dítě naloží dál je záležitostí rodičů. Jen na nich záleží, jaké otevřou potomkům další cesty a nabídnou podmínky, na jaké je nasměrují střední školy, jakou zajistí mimoškolní činnost… Málokdo očekává, že se mu z lyžařského výcviku vrátí mistr a pokud chce mít ze synka či dcerky úspěšného sportovce, nepozastavuje se nad tím, že k tomu dvě hodiny školního tělocviku týdně nestačí. A podle mně úplně stejně nestačí očekávat, že se dítě naučí považovat knížky za příjemnou a důležitou součást života jen tím, že prošlo povinnou školní docházkou. Lucčin názor, že zacházení s rodným jazykem je vizitkou člověka ( rodičů dítěte ), bych také s klidem podepsala.
|
Lucka, Kryštůfek 2,5 roku |
• |
24.9.2004 22:45:52
Přiznávám, že jsem asi deformovaná svým budoucím povoláním (učitelka češtiny), protože hodně sleduju děti ve svém okolí, jaký vztah mají ke knížkám, jaké knížky čtou, jak dobře čtou, jestli čtou a proč čtou.
Mám syna, který se umí zaposlouchat do pohádky - ale jen do vyprávěné (zatím), tzn. adekvátní vůči jeho vývojovému stupni. U velkých obrázkových knížek vymýšlíme děj společně. Pokud se k nějaké pohádce nebo k obrázku vracíme, doplňuje slova, která vynechám nebo pozměním. Např. "A dědeček a babičky řekli....." Kryštůfek: "Budulínkovi". Já pokračuju: "Aby nikomu neotvíral." Zarazilo mě ale, když jsem o prázdninách hlídala pár dětí, že čtyřletý chlapeček neudrží pozornost ani při vyprávěné ani při čtené pohádce. Jeho starší - šestiletá sestřička (mimochodem velmi inteligentní a šikovná) nebyla schopna převyprávět vlatními slovy právě vyslechnutou pohádku. Na praxi ve škole jsem udělala malý pokus, přečetla jsem dvanáctiletým dětem krátký příběh a chtěla, aby mi jej převyprávěli vlastními slovy. Byl to pro ně OPRAVDOVÝ problém. Málokteré z těch dvanáctiletých dětí přečetlo za život jinou knížku, než tu z povinné četby ve škole. Je vizitkou rodičů, na jaké úrovni je jejich dítě schopné používat jazyk (tedy i četba, slovní zásoba, apod.) Myslím, že učitel může dobře motivovat, ale základ tvoří práce rodičů. |
Další akce nalezte zde
Další recepty nalezte zde
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.