Názory k článku Markýz de Sade junior

Monty opravdu není moje krevní skupina. Ale nazvat 20měsíční dítě malým katem a sráčem - fuj, to je už moc. Dítě je čistá duše, nepopsaný list. Opravdu je pravda, že oči jsou okna do duše. U dětí to platí mnohonásobně. Podívejte se dítěti do očí. U takto malého dítěte tam nenajdete zášť a zlobu. Dítě se ale nesmí nechat růst jako dříví v lese, nejde s ním jenom blbnout, je třeba ho vychovávat. A takto malé dítě je obraz rodičů, takže k psychologovi by nejspíš měla jít Monty, protože rozhodně někde dělá chybu. Tuto chybu nemůže napravit nikdo, jen ona sama. A jestli s tím nic neudělá, možná dopadne tak, jak píše ve svém článku. A to není moc povzbudivé.

Jani, to je super. To se mu určitě bude líbit. Už nějaký čas se chystám na tvoje stránky, načerpat nějaké nápady. Ty mi hlava neplodí. Ale od toho mám talentované spoluobčany, abych mohla skopírovat, co už vymysleli a osvědčilo se. Dík Evča

Já samozřejmě vím, že jsou děti lépe zvladatelné a děti velmi špatně zvladatelné. Šlo mi spíš o to, že Monty je žena opravdu se zvláštním přístupem téměř ke všemu, zřejmě i ke svému dítěti, a na tom staví své články. Vzhledem k tomu se ani nedivím tomu, co píše o svém synovi. Jsem ale ráda, že já sama mám všechny děti "hodné". Nicméně si myslím, že Monty příspěvek nenapsala kvůli tomu, že by snad chtěla radu, ale jen jako konstatování. Někde jsem četla, že dítě mladší 3 let nelze vychovávat, pouze ho vést a poskytovat mu maximum lásky. Od 3 let je potřeba začít s řádnou výchovou. Proto si myslím, že s tak malým dítětem jít k psychologovi je nesmysl. Ale zřejmě výchova syna Monty by měla spočívat hlavně v důslednosti, jenomže to asi bude v rozporu s jejím svobodomyslným cítěním.

Podle mých zkušeností se jedná pouze o trochu drsnější způsob mazlení, asi jako to dělají malí tygři. Mají ho v oblibě zejména kluci, opět z mé zkušenosti - zejména ti zlobivější, hyperaktivnější - ovšem tím pádem taky bystřejší a chytřejší. Jedná se vlastně o tělesný kontakt s rodiči, pro "pachatele" příjemný a zajímavější než nějaké pusinkování a hlazení. Je to hra.
Výchovně se mi osvědčil jednoznačný přístup - dokud se jedná o hru, tj. batole mne honí s koštětem, hraju si, dělám vylekanou atd. a batole se baví. Jakmile mne ale tím koštětem udeří, okamžitě zjistí, že příjemná hra skončila a teď už se zlobím. Musím mu dát jednoznačně důrazně a vážně najevo, že toto je mezi lidmi nepřípustné. Totéž, pokud po mně leze a "dělá, že kouše", hraju si s ním. Pokud kousne doopravdy, setřesu ho na zem, změním výraz obličeje, vyčiním mu a jdu si po svých. Protože je bystré, za chvíli se naučí prodlužovat si legraci a nepodlehnout pokušení si ji pokazit. Taky ho učím "malá malá" - ví, že když toto se řekne a pohladí rodiče či sourozence, dostane se mu pomazlení, pochvaly a nadšených ovací. Pokud bouchne či zatahá za vlasy, dostane se mu opaku. Učenlivý človíček vyhledává rozkoš, nikoli nemilost.
Je pravda, že toto mi šlo hůř u úplně prvního dítěte, s těmi ostatními už člověk nemá tolik času se "párat" a nostalgicky zvažovat, zda plácnutí po zadečku ho psychicky poznamená, či nikoli. S odstupem musím říct, že je to k dobru těchto dětí, instinkt prostě napověděl, kdy už plácnout a kdy jen křiknout, na zcestné výčitky svědomí jaksi nebyl čas a ty další děti prostě jsou v pohodě. Na rozdíl od nejstaršího, který se dodneška projevuje občas rozpínavě a mívá sklony rodiče citově vydírat a naučil se skvěle stavět do role utlačované chudinky, kdykoli nedosáhne svého.
Stran fyzických trestů - četla jsem například knížky o koních - volně žijící koně běhají ve stádu a hříbata, zejména dorůstající hřebečci, mají také sklony !zkoušet hranice", různě ze stáda vybíhat a tím ohrožovat i sebe, i ostatní. O pořádek se starají určité klisny, které běží po obvodu stáda. Pokud takový hřebeček nereaguje na výstražné pokyny, různé stavění hlavy, těla, atd., normálně ho dloubnou a fyzicky ho přinutí, ať se zařadí.
Jistěže není správné děti mlátit, ale myslím si,že úplný ústup od fyzického kontaktu při usměrňování dětí - to je ode zdi ke zdi a dobrého výsledku se nedosáhne. Některé děti - ne všechny!! - ho prostě vyžadují, de facto i jako potvrzení rodičovského zájmu. Mluvit si člověk může co chce - nereagují a dělají si své. Rodič předstírá pláč, už je doopravdy zoufalý - dítě se baví. triumfuje. Rodič dítě zavře do pokoje - tohle už je psychické týrání a některé děti se po tomto psychicky hroutí a začínají být hysterické. Tak co dělat? To byl případ mého nejstaršího, na kterého naplácání na zadeček mělo jednoznačně nejlepší efekt. Měl rád drsné mazlení, tomuto rozuměl, navíc cítil, že ho při tom nepřestávám mít ráda, zatímco vystrčení za dveře bral zoufale emotivně. Po naplácání mne začal respektovat - asi jako tygří mládě - a příště si dal opravdu pozor, stačilo předvést rukou, že jinak zase bude mazec. To byl prostě trest, který "bral". Náš vztah se zlepšil, prakticky upravil. Získal jistotu, kde jsou hranice, já jsem přestala být "vytočená" a on v přestal být v úzkosti a nejistotě, že bude "bez lásky", sám , vystrčený do pokojíčku. Škoda, že jsem na to nepřišla o rok dříve, asi v době jeho deseti měsíců.
Nutno podotknout, že šlo o plácání nakoso rukou, zadeček možná zčervenal, trošku to zapálilo - jinak by se mi totiž junior jen smál! ale rozhodně nešlo o bití a modřiny. A hlavně, když takto jednoznačbě zasáhla rodičovská autorita, nebylo nutné trest často opakovat. naplácala jsem mu opravdu jen párkrát za celé předškolní období, v mezidobí poslouchal a tím jsme si ušetřili i pro něj mnohem bolestivější trable - kdyby například lezl, kam neměl, silnice atd.
Jsou děti klidné a hodné, pro které je dostatečným trestem to, že se na ně maminka zamračí, či je pokárá. I takové mám a u takového samozřejmě žádný ani mírný fyzický trest není nutný ani vhodný.
Myslím, že soudný rodič pozná, jednak které dítko "plácání" potřebuje a které ne, a taky, kde je hranice mezi "plácnutím či naplácáním" tedy jednoznačným fyzicky sděleným nesouhlasem - a bitím- které je týráním a je nepřípustné.
Dítě možná chvíli protestuje či trucuje (ale ne vždy, někdy prostě souhlasně drží, protože ví, co nemělo provést), časem si ale ověří, že jde o správné, reprodukovatelné a pevné střežení správných norem chování a z máminy strany je to projev téhož intenzivního zájmu, jako když se s ním mazlí, krmí ho, koupe, chrání před nebezpečím atd. Občas jsem taky po pravdě řekla, že mne to sice bolí víc než jeho - nejen ruka, ale hlavně srdíčko - přesto se musím přemoct a za tohle mu naplácat. Taky jsem se snažila mu metodicky naplácat v klidu, a ne "vytočená" - toho děti zneužívají, a taky člověk ve vzteku se špatně ovládá - plácání se opravdu nikdy nesmí přehnat v něco jiného než plácání. Může zapálit, ale nesmí ublížit. Jako takové úplně stačilo.

Lelo, hodně jsi mě potěšila. Jednak tím, že vidíme věci podobně a jednak tím, jak se klouček sklidnil v jeslích. Našemu staršímu Nikovi budou 3roky v prosinci. Je hyperaktivní a nadměrně společenský. Měla jsem obavy, jak bude zvládat školku. Ještě ke všemu mi dnes jedna "dobrá" duše ze sídliště s úsměvem řekla:"Nik by byl ve školce postrach,ještě že se na jaře stěhujete". Musím dodat, že je jen živější než většina dětí a hlavně strašně moc se vždycky snaží připojit k ostatním dětem, ať už jsou jakkoli staré. A mimochodem pětiletý syn téhle paní, se Nikovi pořád posmívá a je na něj velice často fyzicky hrubý, což samozřejmě ona nevidí. Nik k dětem nepřiměřeně hrubý není.

Jinak Monty a Jani, ten náš vymýšlí taky psí kusy. Jídlo zásadně nejí jako normální lidi, nebo spíš jako většina lidí. Včera jed piškoty, chvíli byl bez dozoru. Tak si udělal na zemi hada, apak ho pošlapal. Dostal vynadáno, maminka to zametla a za chvíli donesl piškoty nastrouhané na pěnovým puzzle. Má to z jedné strany hrubší okraj. Prostě jen uplatňuji důslednost a zákazy ve chvílích, kdy jde o zdraví či život. Protože jinak by mi nestačila energie.

A co chci hlavně říct, většina našich známých to nechápe a mnohdy minimálně výchovu odsuzuje. Nutno dodat, že jejich děti jsou většinou lehce zvladatelné. Ti největší kritici mají děti typu: kam mě postavíte, tam mě najdete. Takže mně to je jasné a hlavu si kvůli nim nedělám.