Názory k článku Jak jsem přežila šestinedělí

Jsem doma se svým miminkem pátý týden a musím říct, že se s článkem velmi ztotožňuji.Jsem ale ráda, že někdo něco takového napsal, už jsem si myslela, že jsem ta nejhorší máma a manželka na světě. Je to strašně pěkně napsaný a já jsem se u toho fajn odreagovala - hned mi je lépe.

Ona už to za mě napsala Sylvie. Měla jsem to obráceně než Ty - uřvánka a dvě pohodářky (i když prostřední blila, kudy chodila - teda kudy byla nošena:)) Ale stejně někdy i nejhodnější dítě ječí, až člověku praskají uši. A napodruhé jsem to snášela podstatně líp, protože jsem věděla, že to zvládnu, už jsem neměla strach, co si řeknou lidi, že mi brečí dítě... Chápeš? Prostě ty počáteční nervy už nebyly.
Zdraví Petra

Ona ta jedna k tomu má dvouletý dvojčata:-)). A to už je rachot (slyšíme to přes zeď). Eva

Ahoj, moc se mi líbil tvůj příspěvek. Jen jsem si povzdechla, že když jsem v šestinedělí potřebovala číst např.takovýto příspěvek,že všude prostě není vše ok, tak jsem na to neměla čas a plácala se v tom podobně jako ty.:)

Tedy Bellano,
klobouk dolů, nejdřív musím ocenit literární styl - miluju přesně tento typ nadsázky a humoru, tvé články jsou výborně, vtipně a velmi výstižně napsané. Jsem přesvědčená, že bys mohla z profese realitní makléřky přesedlat na spisovatelskou dráhu. Já vím, určitě není jen tak se psaním uživit.. Jako první jsem četla článek, kde popisuješ líté boje Agi a dětských sestřiček při kojení a připadalo mi to naprosto neuvěřitelné - kdyby se jméno Agátka zaměnilo za Kačenka, byl by to naprosto výstižný popis naší kojící anabáze. Prostě nám to nešlo-Kačenka předčasně narozená, prcek něco málo přes dvě kila, neuměla se napít a ještě byla děsně slaboučká a k politování, to její žalostně kňourání-srdce se mi nad ní svíralo smutkem. To byl můj tehdejší poporodně zakalený pohled na věc. Dnes vím, že už tenkrát to byl vyčůranej spratek, jehož cílem do dnešních dnů zůstává dát mi pořádně do těla, abych plynule zajistila její životní komfort přesně tak, jak si to přeje. A lítostivě kňourala proto, že neměla pořádně vyvinuté plíce - dnes řve jako tygr a hroutí se v hysterickém oblouku, jakmile nejsem připravená s lahví na místě přesně na vteřinu. To jsou jí teprve 4 měsíce, proboha, co bude v pubertě?:-) No, pokračuji o kojení. Já s naprosto nevhodnými bradavkami a vlastně s celými prsy, jsem se při náctém, samozřejmě neúspěšném a bolestivém pokusu zavést mé prso do šklebící se tlamičky, od sestřiček leccos dozvěděla o své anatomii - a zírala jsem, protože do té doby neměl k mým přednostem nikdo žádné výhrady, ba naopak. Máte ta prsa ale opravdu nešikovná, když takhle trčí, to se to dítě asi vážně nenapije, protože nahoru to prostě neteče...NEBO Ty vaše bradavky jsou opravdu mizerné, to fakt nepůjde, a navíc já tady nad vámi nemůžu stát až do rána, bolí mě záda. NEBO Jestli nic neodstříkáte, tak já jí prostě nic nedám a bude mít hlad, nebudeme jí zvykat na umělé mléko, musíte ze sebe něco dostat... Po tomto vlídném upozornění jsem sice proklínajíc tu hnusnou nacistku odešla do sprchy mačkat ze sebe mléko, které tam prostě nebylo, ale rychle jsem se místo toho rozbrečela jako želva - bylo mi líto slaboučké Kačenky, že umře hlady, litovala jsem se, že mě děsivě bolí krční páteř po epidurálu a to tak, že se nemůžu ohnout a nevidím na dítě ani na to pitomý prso, ze kterého neteklo nic, i když jsem ho mačkala jako o závod, litovala jsem sebe i dítě, že po tom císaři určitě nikdy nenastoupí laktace a že jako matka jsem tedy totálně selhala, že se mnou není manžel a neutěší mě, protože je někde na druhém koci Evropy a Káča si jako naschvál usmyslela, že přijde na svět o měsíc dřív, takže on nemohl být u porodu a nikdy s ní nenaváže ten správný citový vztah atd. atd. - no prostě jsem v té nemocniční koupelně měla krizi jako ještě nikdy v životě. Kdybych bývala věděla, co mě s tím mrňavým zloduchem čeká, neplýtvala bych tehdy časem ani energií na litování se a schovala bych si to pěkně na šestinedělí, to byl teprve zážitek! Nevyspalá, nenajedená, opuchlá, hnusná, vzteklá, protivná, utahaná, nedoceněná, obviňující, hormonálně rozkolísaná Já a vřeštící, blinkající, prdící, kroutící se šprček, který mě nenechal vydechnout. A jasně, obě v pyžamu do oběda, zuby nevyčištěné, vlasy mastné, břicho vytahané - jak já byla šťastná, že je Miloš už zase na druhém konci Evropy a že než přijede, stačím se snad nějak jednorázově zkonsolidovat, než zase odjede a já se budu moct po domě opět potácet v poslintaném pyžamu. A taky jsem byla u maminky a tatínka, šťastná za radu, pomoc, technické zázemí, úklid - protože já, spíce ve stoje, jsem nestíhala nic než to krmení, přebalení, chování a zaklínání pánaboha nebo koho, aby ty prdíky aspoň na chvilku přestaly, aby už tak hrozně nenaříkala. A v noci, místo abych spala, když konečně na chvíli zavřela oči a tu vřeštící pusinku, jsem s ní seděla v křesle a dojímala se k pláči nad tím, jak je úžasná, rozjímala jsem nad zázrakem zrození, obdivovala jsem se za to, že jsem porodila nejnádhernější bytost pod sluncem, tiše jsem jí slibovala, že jí ochráním před vsím zlem světa a ráno jsem byla zase úplně grogy... Věřím tomu, že takhle nebo podobně to v šestinedělí mělo hodně z nás. A ten, kdo tu sebelíp nalíčený, ale bez špetky smyslu pro humor-a to je tedy hodně k politování-přednáší teorie o upravené matce s pevným bříškem, která má pár týdnů po porodu chuť a čas se veřejně vystavovat a chytat bronz, malovat a načesávat kvůli chudákovi manželovi, aby neutrpěl jeho cit pro estetično, ten buď ještě nerodil nebo měl z pekla štěstí a nechť je mu přáno.
Takže milá Bellano, pozdravuj Agátku, kočky a jen tak dál, piš, strašně mě to baví! Klára