Názory k článku Nekonečné čekání na Terezku

Bebicko,
my se tam s manzelem nesnazime obajit - to pred vetsinou z nich nelze :-)A ani nemame tu potrebu, to jen my se svym rozhodnutim zijeme, s tim nam nepomuze nikdo. Spis se snazime, aby pokud tam prijdou nejaci mladi lide, aby si to precetli a videli, ze svet neni jen cerny nebo bily. Ze jsou i situace, ve kterych "spravne" reseni neexistuje. Proto tam chodime...

Popravďe řečeno danielo, taky nechápu proč se chceš ospravedlnit před fanatikama ze svobodyvolby.
Vybavuji si jak na základní školu a později na střední docházeli členové podobných spolků a besedovali s námi o tom, že antikoncepce je taky vražda.

Danielo, přečetla jsem si kousek té diskuse, na kterou odkazuješ a neshledávám na ní nic překvapivého. Upřímě řečeno, začínám si klást otázku, proč vlastně na takových diskusích diskutuješ? To neber útočně, jen si říkám, proč to děláš? vývoj takové diskuse se dá snad předpokládat...

Můj bratr je mentálně postižený. Má autismus, tedy postižení, které se nedá zjistit před narozením. Z okolí znám děti s DS a můžu s čistým svědomím říct, že DS je podstatně lehčí postižení. S bráchou to není lehké. I kdybych věděla, že moje budoucí dítě bude takto postižené, nechala bych si ho. Tím spíš to platí pro Downův syndrom. Člověka považuji za člověka od okamžiku početí. Nejsem katolička, s katolickou církví naopak v mnoha věcech nesouhlasím. V této věci se s ní však shoduji. Jestli jsem věřící? Myslím, že ano, ale spíš nějak intiutivně, než že bych měla nějakou doktrínu. Asi na tom budu nějak podobně jako Vačice.


Samozřejmě jsou tu otázky "Co když bude dítě strašně trpět, takový život je horší než smrt". Je hodně vad, poruch a syndromů, já teď mluvím jen o DS. Tam žádné úvahy o utrpení nejsou na místě. Tyhle děti netrpí, jsou šťastné. Je tu samozřejmě ještě možnost přidružené vady, většinou srdeční. Ale jinak Downův syndrom spočívá "jen" v tom, že jsou tyto děti lidově řečeno "hloupé" (nemyslím to nijak urážlivě). Jedné mamince doktorka po zjištění, že její novorozený synáček má DS, řekla: " Tak nevystuduje Harvard, no a co. Lásky a radosti vám dá stejně jako dítě zdravé, možná i víc." Maminka jí později dala za pravdu.


Dám sem jeden odkaz na blog, který si píší rodiče holčičky s DS. Věděli, že ho bude mít, ale na potrat nešli a nelitují toho. Je to anglicky, ale můžete si aspoň prohlédnout fotky, aspoň uvidíte, že je to dítě a ne nějaká obluda. (Nechci se nikoho dotknout, ale připadá mi, že hodně lidí k tomu přistupuje právě takhle.) Je tam hodně fotek, její rodiče se za ni totiž nestydí.


http://unringingthebell.typepad.com/my_weblog/2007/10/index.html


Kdo by si chtěl přečíst vyprávění rodičů dětí s Downovým syndromem, tomu můžu doporučit tyto knížky:

http://www.gplusg.cz/?path=knihy/deti-z-planety-ds

http://obchod.portal.cz/produkt/jak-se-zije-detem-s-postizenim/

http://dumknih.cz/good.php?goodId:4684%7CNarodilo-se-s-problemy-a-co-bude-dal-

http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=3576
To je o rozhodování rodičů, kteří se dozvěděli, že jejich nenarozená holčička má DS. Jak se rozhodli, je jasné z názvu knihy. Nelitují. . .


Nechtěla bych, aby měl někdo dojem, že tu někoho lámu a přemlouvám. Jen si myslím, že jsou většinou podávány jednostranně zaměřené a zkreslené informace, a to bych chtěla podle svých možností opravit.


Co popřát závěrem? Ne že bych vám nepřála, aby vaše děti byly zdravé, ale napadlo vás někdy, jak tohle může bolet maminku, která má postižené děťátko? Jako by byla nějak méněcenná. . . Proto přeju každému krásné, šťastné, spokojené a milované děti.

Zdravím všechny i když poněkud mimo aktuální datum.
Chtěla bych Vám jen k tomuto tématu říct, že já jsem otěhotněla ve 22 letech, všechny výsledky byly OK a tedy nebylo potřeba podstoupit odběr plodové vody. Narodila se mi dcera s Downovým syndromem. A s těžkou srdeční vadou k tomu.
Čtu tady strachy a obavy z toho, jak vaše výsledky dopadnou a zaznělo tady hodně názorů, že v případě postiženého dítěte je jednoznačný potrat...
A vidíte, já jsem se zase obávala, aby moje holčička přežila těžkou srdeční operaci, kde měla jen 20% šanci na přežití. Dnes jí je 13,5 roku a není den, kdybych se na ni s láskou nedívala a byla šťastná za to, že ji mám. A hlavně jsem šťastná, že jsem žádný test v těhotenství nepodstoupila.
S dcerou žiji od 5-tého měsíce těhotenství sama. Tedy jsem prožila sama těhotenství, porod, operaci srdce a učila se žít jinak, než jsem žila do té doby. A nelituji!!! Dcera je šťastná, milá, spokojená a co víc si jako matka můžu přát!!!
Takže, ať vám testy, těhulky, dopadnou jakkoliv, nikdy to není konec světa!
A ještě jedna věc: život s postiženými (kde se pohybuji) mi dává víc než si dokážete představit. Je to naprosto čistý svět s čistými lidmi. Žádné intriky, podpásovky, jen upřímnost a nezištné chování!
Hlavu vzhůru! :o))